Category Archives: general

5th Anniversary of Burma Center Prague

Yesterday, we marked the 5th anniversary of the organization Burma Center Prague since its official registration at the municipal court in Prague with a special event. For me the work for Burma has started in 2004 at Amnesty International with a campaign for a Burmese prisoner of conscience who, fortunately, was released even before we could launch it. In 2005 we collected birthday wishes for Aung San Suu Kyi on the One World film festival in Prague. It was during that time that Sabe and I realized that we could not make a real impact and fulfill our idea of sustainable and continuous work for Burma if we continued merely as individuals.

The Burma Center Prague has taken shape in early 2006. But it took still a long way until we came here where we are today. I remember the days when we used only private computers for the office work (I realize that I’m still doing so now) in our living room where we also stored all kinds of materials for campaigns, exhibitions etc. It was only in 2009 when we managed to get funding that enabled us to rent an office and afford a full-time salary that, presently, is shared by 3 employees. (Better projects to come – stay tuned!)

I remember the times when grant-seeking efforts and administration took enormous investments both in terms of finance and time so that more than once we considered returning to regular employment and making our work for Burma a mere free time activity. The policies and moods of International grant-making institutions and a sociocultural and business environment that is often little welcoming to charitable activities continuously nourished thoughts about moving to other places or forms of operation. Then the arrival of Burmese resettlement refugees to the Czech Republic surprised us with a fait accompli and our work gained an additional dimension.

We could never have come that far without the help of volunteers, donors and friends who believed in our mission and our work. So I conclude this short retrospection with my sincerest thanks to them!

 

The event in images

Related Posts:

Reportáže na TV Prima

autor: Jan Novák

Zprávy TV Prima – Volby v Barmě

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=J5YkyG01YWg[/youtube]

Soukromá dramata – Dva odvážní

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=_dtGQy5hFZA[/youtube]

Svět 2010 – Exilová média

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=12AMRaEkDCs[/youtube]

Svět 2010 – Mikrogranty

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=SOhD9IysSG0[/youtube]

Related Posts:

Devatenáct let bez otce

Tete patří bezesporu mezi nejzvídavější reportéry Mizzimy. Jedenatřicetiletá křesťanka s trojúhelníkovým obličejem je jedna z mála, která v internetové televizi hovoří slušně anglicky. Kromě „vídý“ nebo-li videožurnalistky je také moderátorka. Na otázku jestli má fanoušky překvapí: „před pěti dny mi volal Barmánec Mung Mung žijící ve Spojených státech. Chválil můj projev a čistou výslovnost.“ Sotva to dořekne, zardí se a kulaté tvářičky zčervenají. Rozhodně se jako hvězda necítí.  Tete moderuje týdeník „2010 Election Watch“, který v průměru na internetu sleduje pět set až tisíc diváků. Nejúspěšnější díl z počátku září shlédlo něco málo přes 1800 lidí.  

U společného oběda se jen tak mimoděk zmínila o svém otci. Hre Hlwanovi – seržantu barmské armády, který utekl z Barmy po krvavém masakru v roce 1988. Tehdy vládnoucí junta potlačila masové demonstrace dělníků tím, že do nich střílela. Tete bylo čerstvě devět let. Proč otec uprchl, to pořádně neví. V jejich čjinské rodině se o tom příliš nemluvilo. Zkrátka: „něco jako rodinné tajemství“. Zlom přišel v červnu roku 2007. Po devatenácti letech dostala od rodinného známého zprávu, že její otec žije. A žije v Mizoramu, v indickém svazovém státě na hranici s Barmou. Do té doby jí tátu připomínalo jen pár zažloutlých fotek a matné vzpomínky na dětství.

Prý to nebylo dlouhé rozhodování. Tete opustila na barmské poměry prestižní zaměstnání /reklamní agenturu/ a matce učitelce oznámila, že pojede otce navštívit.  Ke stejnému rozhodnutí dospěli i dva její mladší bratři, v té době jednadvaceti a čtyřiadvacetiletí. Všichni dali mámě sbohem s tím, že za měsíc jsou zpět doma.

K barmánsko-indickým hranicím se dostali vlakem vcelku snadno. Na přechodu hrozilo největší nebezpečí. Trojice se vydávala za Indy žijící v Mizoramu. Celníci v nich nesměli poznat Barmánce. Vše, co připomínalo Barmu muselo pryč. Dokumenty, certifikáty ze školy,  bible v jazyce falam, oblečení, tradiční šperk, knihy, dokonce i flip-flopy museli vyměnit za indické boty. „Nevím přesně který den, ale byl první týden v prosinci, kdy jsme se poprvé v životě ocitli v cizí zemi. Pamatuji si, že bylo těsně po západu slunce a na obzoru se rýsoval vysoký kopec. Celý byl doslova posetý světýlkama z rozsvěcených domů. Fascinoval mně ten pohled. Když jsem se pak otočila zpátky, na barmské straně nesvítilo nic. Byla tam hluboká tma.“

V Mizoramu žije nejpočetnější komunita barmských uprchlíků v Indii. Od nich se Tete dozvěděla, že táta pouhých pět dní před jejich příjezdem odcestoval do Dillí. Záhy si trojice ověřila, že informace se mimo Barmu šíří velice rychle. Její telefonní číslo se dostalo do správných rukou a najednou Tete zazvonil telefon. Po devatenácti letech slyšela hlas svého otce. „Zpočátku jsem vůbec nemohla mluvit. Jen jsem stála jak přibitá, poslouchala ho a brečela. Když jsem se pak zmohla na pár slov, nebyla žádná duchaplná konverzace. Zeptali jsme se navzájem jak se máme. My dobře, on taky dobře. Stále mi opakoval, abychom se vydali za ním do Dillí.“

Na tu cestu prý Tete nezapomene, protože při ní měla snad největší hlad. Ve vlaku nesměli vůbec promluvit, natožpak požádat o jídlo. Kdyby někdo zjistil, že hovoří barmsky a udal je, čekalo by trojici pravděpodobně vězení a následná deportace zpět do země. Což by v Barmě znamenalo ještě delší vězení. Jak kilometry ubíhaly, Tete si během onoho hladového dne a noci uvědomila, že domů se bude vracet velice obtížně. Půjde-li to vůbec.

Dillí přineslo zcela nové zážitky a poznání. „Třeba jsem poprvé v životě viděla demonstraci. Zpočátku mi nešlo do hlavy, proč ten dav lidi mává transparenty, něco křičí a jdou v houfu kamsi. Taky jsem neznala slovo „refugee“ (uprchlík). Když mi máma později volala, řekla jsem, že se máme dobře a táta že pracuje v nějaké firmě, která se jmenuje Refugee Camp.“ Ten nejsilnější zážitek byl ale samozřejmě moment, kdy vlak zastavil na konečné. Otce poznala na zaplněném peróně hned, ale přišel jí starý, sešlý, vrásčitý. Rozhodně ne jako ten na popraskané fotografii. Bratři tátu nepoznali vůbec. Ani nemohli. Byli příliš malí, když odešel. „Kluci stáli v pozoru a dívali se na něj. Nic neříkali, jen ho pozorovali…“

Tady se Tete ve vyprávění zastaví, chvíli se odmlčí a pak povídá: „když o tom tak přemýšlím, stejně ty nejlepší příběhy píše život sám. Žádná televize.“ Sotva to dořekne, zazní ze studia znělka televize Mizzima. To znamená, že má jít moderovat. Moderovat pořad vysílaný Barmánci, o Barmáncích, ale z Indie.

Třiatřicet měsíců uplynulo od chvíle, kdy za sebou Tete nechala onu barmskou tmu. Stále žije se svým otcem, který je nemocný, a bratry v malém bytě nedaleko redakce. S mámou je v pravidelném kontaktu. Tete už ví, že se domů vrátit nemůže. Ví už dobře, co znamená slovo uprchlík /sama jím je/, a také ví, že demonstrace je vlastně hrozně fajn houf lidí, kteří jen využívají svého práva protestovat.  A ví, že být “vídým” je poslání…

Related Posts:

Stripek No.1

Na pár dní se stáváme součástí redakce Mizzimy – internetového časopisu a televize, kterou tvoří Barmánci žijící mimo svůj domov. Obýváme s nimi celé patro slušně vypadající budovy. Tak jako v jakékoliv jiné redakci tu své místo mají reportéři a jejich pomocníci, grafici, kameramani, technici, archivář, finanční kontrolor, překladatel, editor, šéfredaktor,ale pozor – také kuchařka. Vážně. Jedna z místností je kuchyně, druhá jídelna. Každý den spolu všichni přítomní obědvají výborné domácí /myšleno barmské/ jídlo a to u jednoho stolu, aniž by museli opustit redakci. Kdo z vás to má…?

Related Posts:

thanaka pro všechny Barmánky a Barmánce

vedle mě všichni píšou jako diví, mí 2 kolegové z Barmského centra Praha a 3 další kolegové novináři. Jsme teď všichni na služební cestě v Dillí a denně navštěvujeme komunity barmských uprchlíků. Každý den jsou tu nové a nové zážitky pro každého z nás …

tak asi také začnu psát, ale přemyslím v jakém jazyce bych to měla vůbec psát … česky? anglicky nebo barmsky?

nakonec jsem si přece jen volila češtinu, tak mi, prosím, promiňte mé případné chyby. :-)

včera se mě jeden z kolegů po zpáteční cestě od školy uprchlických dětí ptal, cože mají ty barmské děti na tváři, nějakou hnědou barvu? Zřejmě nezvyklé malování obličeje! Nevím, jestli jsem mu včera stačila dostatečně odpovědět, ale dnes zkusím odpovědět také vám všem.

děti v Barmě a thanaka

toto malování na tváři je děláno zlatavě bílou pastou tzv. thanaka. Získává se třením vonné kůry stromu Limonia acidissima na zvláště upraveném kulatém plochém kameni s trochou vody.

je to taková přírodní kosmetika pro Barmánce, funguje jako filtr proti slunečnému záření a také hydratuje pleť. Používají to vlastně skoro všichni Barmánci – malí, velcí, mladí, staří, hlavně ženy, ale často také chlapci a muži (ti tak trochu potají, aby prý nevypadali zženštile :-D ).

krásně to vonní a je cenově dostupné pro všechny vrstvy lidí. V Barmě kde je průmyslově vyrobená kosmetika jako jsou krémy s UV filtrem nebo hydratační krémy dostupné jen pro bohatší lidi, thanaka je ideální pro všechny. Koneckonců bez rozdílů na sociální postavení ji používají všichni.

mně právě napadá v této souvislosti slovo svoboda, také krásně voňavá v ideálech a teoreticky dostupná pro všechny lidi. Jen nevím, kdy bude naše milovaná země Barma vonět svobodou. Současné volební plány vojenského režimu bohužel jasně naznačují, že dlouho ještě to nebude. Právě to mě děsí. Nadcházející volby, které se mají mimochodem konat 7. listopadu, budou bez účasti opozičních stran, vůdkyň a vůdců a také bez vůně thanaka. Tak co bude potom???

přála bych všem Barmánkám a Barmáncům, aby si konečně mohli nosit tolik thanaka kolik budou chtít, hlavně u sebe doma v Barmě a ne v nuceném exilu jako je Indie nebo Thajsko, kde máme stovky tisíc až miliónová čísla barmských uprchlíků.
zatím mi to ale zůstává pouze mým zbožným přáním …

Related Posts:

  • No Related Posts

Síla vyprávění

Jen namátkou: Tint Swe (236), Plato Van Rungmang (120), Nay Mya Mya Swe (228), Zaw Zaw (60) asin Pyinnyazawta (23), asin Aruna (23).

Číslo v závorce uvádí kolik měsíců žijí tito Barmánci mimo svou zemi. Řekl jsem si, že zaznamenám nejméně jméno a délku pobytu v emigraci každého uprchlíka, kterého v Dillí poznám. Ačkoliv jsou jejich příběhy rozdílné, přece jen je něco spojuje. Každý z nich se vzdal svého domu, majetku, osobních věcí, leckdy i celé rodiny a byl donucen žít v cizí zemi.

S baťohem přes plot

Charismatický doktor Tint Swe sedí ve skromné kanceláři ve Vikas Puri – části Nového Dillí. Za ním visí několik plakátů nositelky nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij. Osobně se s ní prý nesetkal, ale velice si jí váží. Když vypráví o „onom večeru“, je naprosto přesný. Bylo to pět dní před Štědrým dnem roku 1990. Od svého kamaráda dostal echo, že ho přijde zatknout policie. Když druhý den zaklepali ozbrojenci na dveře, zrovna večeřel. Popadl malý baťoh, vyběhl zadním vchodem ven, přeskočil plot a schoval se ve tmě. Dva týdny se pak všude možně ukrýval. Převážně u přátel, příbuzných nebo také u mnichů v klášteře. Když Tint Swe zhodnotil své šance, rozhodl se opustit Barmu. Kamarád mu doporučil Thajsko. Jenže k tomu, aby se dostal k hranicím, by musel jet autem, vlakem nebo letět. A to bylo příliš nebezpečné. Zvolil tedy Indii. O pět dní a šest nocí později se z něj stal uprchlík…

Dnes – tedy téměř o dvacet let později – přijme doktor Swe šedesát pacientů. Je to jeho spíš denní podprůměr. Ordinaci má nedaleko svého domu ve druhém patře značně opotřebované budovy. Čekárna je nacpaná tak, že lidé stojí na schodech. Co na tom, že na ně prší. Tint Swe je ošetří zdarma. Pro Barmské uprchlíky věc téměř nevídaná. Chvíli předtím, než jsme ho v ordinaci navštívili, amputoval podle kolegy Martina jedné pacientce prso. Druhá zrovna ležela na lehátku s oblým bříškem. Za čtyři měsíce bude maminka… Bude žít jednou se svým děckem v Barmě? Snad ano.

Related Posts:

Bez nich bychom toho věděli o mnoho méně…

Ve čtvrtém poschodí zchátralého domu bez označení nás vítá nesourodá dvojice. Ona – říkejme jí třeba Arkan – drobounká, na první pohled křehká, dívka. On – obr s dlouhými vlasy – říkejme mu třeba Chan – je její manžel. Jí může být kolem pětadvaceti, třiceti. Jemu asi tak pětařicet let. Základnu mají v Dillí a jsou reportéři exilového časopisu Irrawaddy.

Mezi mou a jejich novinářskou prací jsou ale diametrální rozdíly. Moje kamera váží asi čtyři kilogramy. Ta jejich několik dekagramů – je totiž nainstalovaná v baseballové čepici. Já reportáže posílám přes internet. Oni, aby dostali materiál do redakce, musí vyjet mimo Barmu. Já mám zázemí v klimatizované redakci s bezvadným technickým vybavením, oni obývají místnost o rozměrech tři krát čtyři metry čtvereční. Já mohu na ulici oslovit kohokoliv. Oni si naopak musí v Barmě dávat zatracený pozor na to, koho a kdy osloví.            

A to jsou jen ty marginálnější rozdíly. Arkan a Chan riskují mnohem víc – mnohaletý kriminál. A to proto, že chtějí v uvozovkách “jen” pravdivě povyprávět o dění v jejich zemi. Mimochodem jména jsou smyšlená záměrně. V případě odhalení by je čekal možná stejně dlouhý trest, jako jejich novinářskou kolegyni z exilového média Democratic Voice of Burma. Dostala čtyřiadvacet let natvrdo…

Related Posts:

(Praha, Helsinky, Delhi)

„Cesta za barmskými uprchlíky skončila málem dřív než začala.“

Na Ruzyni nám operátoři oznámili, že jsme pouze na tzv. „čekačce“. Tedy je prý dost možné, že se kvůli nedostatku místa do letadla vůbec nedostaneme. Naštěstí pár lidí ale asi nedorazilo včas, takže nakonec dostali. Finský spolucestující se kasal, že právě letiště Vantaa v Helsinkách bylo vyhlášeno jako druhé nejlepší v Evropě. Nevěděl sice dle jakých kritérií, ale někde to prý četl. Nám ničím výjimečné nepřišlo.

Zato letiště Indiry Ghandiové v Dillí prokouklo. Když jsem tam před rokem a půl čekal na spoj do Kábulu, byla to obrovská přeplněná místnost se stolečky z umakartu  a pár obchodů s nevábně vypadajícími potravinami. Dnes tu jsou moderní kavárny, na podlahách leží koberce, výlohy lákají na luxusní zboží stejných značek jako kdekoliv ve světě a turistům žehná v příletové hale hned několik buddhových dlaní. Nutno dodat, že tehdejší letiště sice nevonělo /natožpak novotou/, ale mělo kouzlo. To, bohužel pro mne, bohudík pro ostatní cestující, zmizelo.

„Když Indie, tak indická kuchyně. Když indická kuchyně, tak… čínské nudle.“

Čtvrtá hodina odpoledne je v Dillí čas tak něco mezi. Obědové menu je už pryč, to večerní se ještě nepodává. Proto na nás ve vyhlášené jihoindické vegetariánské restauraci zbyly jen čínské nudle. Kolega Martin na ne zřejmě nebude vzpomínat v dobrém. O hodinu později je vrátil tam, odkud přišly… Do přírody. Ne nadarmo mají Londýňané termín „delhi belly“. Prý to čeká každého z nás. Aspoň Martin to má už za sebou.

 

Related Posts: