Tag Archives: exilová média

Jak na to….objektivně!

 „Ptala se mě kamarádka z Burmy, koho má volit. Musí vybrat tři zástupce do tří různých zastupitelských orgánů. Koho volit do jednoho z nich, v tom má jasno. Mezi dalšími kandidáty si ale nemůže vybrat. Co jí mám poradit?“, ptá se mladá barmská novinářka Tete a mně dochází, že bavit se s mladými Barmánci o volbách je vlastně složitější, než jsem předpokládal.

„Kolik z vás někdy volilo?“

Odpověď je negativní kroucení hlavou.

„A mělo by cenu říct pár slov o volbách vůbec? Jak vypadají, k čemu vlastně jsou?“

Tentokrát je odpověď pozitivní.

Je to vlastně docela zvláštní situace. Barmští exiloví novináři se připravují na listopadové volby. Jejich internetový server Mizzima bude možná jedním ze zdrojů informací pro novináře z celého světa. Nikdo z těch, kdo budou plnit stránky informačního kanálu přitom vlastně  nikdy nevolil a o volbách, jejich průběhu a pravidlech mají všichni vlastně docela vágní představu. Jinak tomu ale ani být nemůže. Vždyť poslední volby se Barmě konaly před dvaceti lety. To jim bylo nanejvýš deset. Je to trochu podobné, jako když se v roce 1990 konaly v Československu první svobodné volby po čtyřiačtyřiceti letech a Češi (a Slováci) dostávali první lekce o tom, jak vypadá předvolební kampaň a jak si vybrat mezi sliby jednotlivých partají. Rozdíl mezi rokem 1990 v Československu a rokem 2010 v Barmě tady ale je. A je veliký. Barmánci se dnes sice znovu chystají na volby, rozhodně to ale nebudou volby svobodné.

„Jak tedy máme o volbách informovat, když naši korespondenti musí v Barmě pracovat tajně? Když víme, že mnohde jsou voliči ovlivňováni, aby volili konkrétní kandidáty….“, ptají se novináři z Mizzimy.

Odpověď není jednoduchá. Jako zpravodaj jsem informoval o volbách v nejrůznějších zemích. Od Černé Hory po Afghánistán. Je ale některá zkušenost platná i v Barmě? Můžzu vůbec něco barmským novinářům poradit? Vždyť i v tomo Afgjánistánu je dnes situace vlastně jednodušší než v Barmě. Pokud si člověk dá trochu pozor a příliš neriskuje, může se po zemi pohybovat více méně bezpečně, může se setkat s kandidáty, voliči i politiky a ptát se. Volby jsou tam sice trochu zfalšované, ale v zásadě svobodné a v zásadě demokratické. Jak tedy informovat o volbách v Barmě? Především objektivně a upřímně. Když se k nějaké informaci nedostanete, kolegové z Mizzimy, tak ji zkrátka mít nebudete. Ale napište o tom. Příběh informace je někdy o popisované realitě vypovídá víc, než informace samotná. To je moje jediná rada.

Related Posts:

Devatenáct let bez otce

Tete patří bezesporu mezi nejzvídavější reportéry Mizzimy. Jedenatřicetiletá křesťanka s trojúhelníkovým obličejem je jedna z mála, která v internetové televizi hovoří slušně anglicky. Kromě „vídý“ nebo-li videožurnalistky je také moderátorka. Na otázku jestli má fanoušky překvapí: „před pěti dny mi volal Barmánec Mung Mung žijící ve Spojených státech. Chválil můj projev a čistou výslovnost.“ Sotva to dořekne, zardí se a kulaté tvářičky zčervenají. Rozhodně se jako hvězda necítí.  Tete moderuje týdeník „2010 Election Watch“, který v průměru na internetu sleduje pět set až tisíc diváků. Nejúspěšnější díl z počátku září shlédlo něco málo přes 1800 lidí.  

U společného oběda se jen tak mimoděk zmínila o svém otci. Hre Hlwanovi – seržantu barmské armády, který utekl z Barmy po krvavém masakru v roce 1988. Tehdy vládnoucí junta potlačila masové demonstrace dělníků tím, že do nich střílela. Tete bylo čerstvě devět let. Proč otec uprchl, to pořádně neví. V jejich čjinské rodině se o tom příliš nemluvilo. Zkrátka: „něco jako rodinné tajemství“. Zlom přišel v červnu roku 2007. Po devatenácti letech dostala od rodinného známého zprávu, že její otec žije. A žije v Mizoramu, v indickém svazovém státě na hranici s Barmou. Do té doby jí tátu připomínalo jen pár zažloutlých fotek a matné vzpomínky na dětství.

Prý to nebylo dlouhé rozhodování. Tete opustila na barmské poměry prestižní zaměstnání /reklamní agenturu/ a matce učitelce oznámila, že pojede otce navštívit.  Ke stejnému rozhodnutí dospěli i dva její mladší bratři, v té době jednadvaceti a čtyřiadvacetiletí. Všichni dali mámě sbohem s tím, že za měsíc jsou zpět doma.

K barmánsko-indickým hranicím se dostali vlakem vcelku snadno. Na přechodu hrozilo největší nebezpečí. Trojice se vydávala za Indy žijící v Mizoramu. Celníci v nich nesměli poznat Barmánce. Vše, co připomínalo Barmu muselo pryč. Dokumenty, certifikáty ze školy,  bible v jazyce falam, oblečení, tradiční šperk, knihy, dokonce i flip-flopy museli vyměnit za indické boty. „Nevím přesně který den, ale byl první týden v prosinci, kdy jsme se poprvé v životě ocitli v cizí zemi. Pamatuji si, že bylo těsně po západu slunce a na obzoru se rýsoval vysoký kopec. Celý byl doslova posetý světýlkama z rozsvěcených domů. Fascinoval mně ten pohled. Když jsem se pak otočila zpátky, na barmské straně nesvítilo nic. Byla tam hluboká tma.“

V Mizoramu žije nejpočetnější komunita barmských uprchlíků v Indii. Od nich se Tete dozvěděla, že táta pouhých pět dní před jejich příjezdem odcestoval do Dillí. Záhy si trojice ověřila, že informace se mimo Barmu šíří velice rychle. Její telefonní číslo se dostalo do správných rukou a najednou Tete zazvonil telefon. Po devatenácti letech slyšela hlas svého otce. „Zpočátku jsem vůbec nemohla mluvit. Jen jsem stála jak přibitá, poslouchala ho a brečela. Když jsem se pak zmohla na pár slov, nebyla žádná duchaplná konverzace. Zeptali jsme se navzájem jak se máme. My dobře, on taky dobře. Stále mi opakoval, abychom se vydali za ním do Dillí.“

Na tu cestu prý Tete nezapomene, protože při ní měla snad největší hlad. Ve vlaku nesměli vůbec promluvit, natožpak požádat o jídlo. Kdyby někdo zjistil, že hovoří barmsky a udal je, čekalo by trojici pravděpodobně vězení a následná deportace zpět do země. Což by v Barmě znamenalo ještě delší vězení. Jak kilometry ubíhaly, Tete si během onoho hladového dne a noci uvědomila, že domů se bude vracet velice obtížně. Půjde-li to vůbec.

Dillí přineslo zcela nové zážitky a poznání. „Třeba jsem poprvé v životě viděla demonstraci. Zpočátku mi nešlo do hlavy, proč ten dav lidi mává transparenty, něco křičí a jdou v houfu kamsi. Taky jsem neznala slovo „refugee“ (uprchlík). Když mi máma později volala, řekla jsem, že se máme dobře a táta že pracuje v nějaké firmě, která se jmenuje Refugee Camp.“ Ten nejsilnější zážitek byl ale samozřejmě moment, kdy vlak zastavil na konečné. Otce poznala na zaplněném peróně hned, ale přišel jí starý, sešlý, vrásčitý. Rozhodně ne jako ten na popraskané fotografii. Bratři tátu nepoznali vůbec. Ani nemohli. Byli příliš malí, když odešel. „Kluci stáli v pozoru a dívali se na něj. Nic neříkali, jen ho pozorovali…“

Tady se Tete ve vyprávění zastaví, chvíli se odmlčí a pak povídá: „když o tom tak přemýšlím, stejně ty nejlepší příběhy píše život sám. Žádná televize.“ Sotva to dořekne, zazní ze studia znělka televize Mizzima. To znamená, že má jít moderovat. Moderovat pořad vysílaný Barmánci, o Barmáncích, ale z Indie.

Třiatřicet měsíců uplynulo od chvíle, kdy za sebou Tete nechala onu barmskou tmu. Stále žije se svým otcem, který je nemocný, a bratry v malém bytě nedaleko redakce. S mámou je v pravidelném kontaktu. Tete už ví, že se domů vrátit nemůže. Ví už dobře, co znamená slovo uprchlík /sama jím je/, a také ví, že demonstrace je vlastně hrozně fajn houf lidí, kteří jen využívají svého práva protestovat.  A ví, že být “vídým” je poslání…

Related Posts:

Stripek No.1

Na pár dní se stáváme součástí redakce Mizzimy – internetového časopisu a televize, kterou tvoří Barmánci žijící mimo svůj domov. Obýváme s nimi celé patro slušně vypadající budovy. Tak jako v jakékoliv jiné redakci tu své místo mají reportéři a jejich pomocníci, grafici, kameramani, technici, archivář, finanční kontrolor, překladatel, editor, šéfredaktor,ale pozor – také kuchařka. Vážně. Jedna z místností je kuchyně, druhá jídelna. Každý den spolu všichni přítomní obědvají výborné domácí /myšleno barmské/ jídlo a to u jednoho stolu, aniž by museli opustit redakci. Kdo z vás to má…?

Related Posts:

Lépe býti bloggerem

„Jsem zklamaná“, říká mi Tete, redaktorka burmské exilové agentury Mizzima. „Volala jsem     do Barmy, bylo to domluvené, ale jen jsem řekla slovo volby, ten člověk mi hned položil telefon. Měl strach“, říká Tete.

Mizzima je jednou z agentur, které přinášejí zprávy z Barmy a práce jejich reportérů a spolupracovníků mnohdy připomíná dobrodružný film. Jen s tím rozdílem, že v tomto „filmu“ není možné opakovat scény a aktérům hrozí desítky let vězení.

„Používáme mikrokamery ukryté v čepici, maličké fotoaparáty…všechno děláme tajně. Tajně natáčíme, tajně posíláme materiály ven z Barmy“, vysvětluje Soe Myint, šéfredaktor a zakladatel agentury.

Ne vždy se ale podaří zachovat vše v tajnosti a novinářům hrozí odplata ze strany vojenské junty. Mladý muž, který nechce prozradit své jméno, vzpomíná, jak se snažil vyfotografovat podvody, které v roce 2008 provázely referendum o návrhu ústavy.

„Běžel jsem do internetové kavárny a začal posílat fotografie. Za chvíli přišli vojáci a zatkli mě. Ve vězení jsem byl dva týdny. Měl jsem štěstí, nemučili mě a propustili. Namluvil jsem jim, že jsem blogger. Kdyby přišli na to, že jsem novinář, skončil bych ve vězení na dlouhé roky“.

Když se ho ptám, proč takovou nebezpečnou práci dělá, odpoví: „Vojenská junta se k lidem v Burmě chová bezohledně. Chci, aby to věděl celý svět. A to riziko, které je spojené s mojí prací, mně zatím docela přitahuje“, říká mladý novinář.

Není blogger jako blogger.

Related Posts:

Bez nich bychom toho věděli o mnoho méně…

Ve čtvrtém poschodí zchátralého domu bez označení nás vítá nesourodá dvojice. Ona – říkejme jí třeba Arkan – drobounká, na první pohled křehká, dívka. On – obr s dlouhými vlasy – říkejme mu třeba Chan – je její manžel. Jí může být kolem pětadvaceti, třiceti. Jemu asi tak pětařicet let. Základnu mají v Dillí a jsou reportéři exilového časopisu Irrawaddy.

Mezi mou a jejich novinářskou prací jsou ale diametrální rozdíly. Moje kamera váží asi čtyři kilogramy. Ta jejich několik dekagramů – je totiž nainstalovaná v baseballové čepici. Já reportáže posílám přes internet. Oni, aby dostali materiál do redakce, musí vyjet mimo Barmu. Já mám zázemí v klimatizované redakci s bezvadným technickým vybavením, oni obývají místnost o rozměrech tři krát čtyři metry čtvereční. Já mohu na ulici oslovit kohokoliv. Oni si naopak musí v Barmě dávat zatracený pozor na to, koho a kdy osloví.            

A to jsou jen ty marginálnější rozdíly. Arkan a Chan riskují mnohem víc – mnohaletý kriminál. A to proto, že chtějí v uvozovkách “jen” pravdivě povyprávět o dění v jejich zemi. Mimochodem jména jsou smyšlená záměrně. V případě odhalení by je čekal možná stejně dlouhý trest, jako jejich novinářskou kolegyni z exilového média Democratic Voice of Burma. Dostala čtyřiadvacet let natvrdo…

Related Posts: