Ve čtvrtém poschodí zchátralého domu bez označení nás vítá nesourodá dvojice. Ona – říkejme jí třeba Arkan – drobounká, na první pohled křehká, dívka. On – obr s dlouhými vlasy – říkejme mu třeba Chan – je její manžel. Jí může být kolem pětadvaceti, třiceti. Jemu asi tak pětařicet let. Základnu mají v Dillí a jsou reportéři exilového časopisu Irrawaddy.
Mezi mou a jejich novinářskou prací jsou ale diametrální rozdíly. Moje kamera váží asi čtyři kilogramy. Ta jejich několik dekagramů – je totiž nainstalovaná v baseballové čepici. Já reportáže posílám přes internet. Oni, aby dostali materiál do redakce, musí vyjet mimo Barmu. Já mám zázemí v klimatizované redakci s bezvadným technickým vybavením, oni obývají místnost o rozměrech tři krát čtyři metry čtvereční. Já mohu na ulici oslovit kohokoliv. Oni si naopak musí v Barmě dávat zatracený pozor na to, koho a kdy osloví.
A to jsou jen ty marginálnější rozdíly. Arkan a Chan riskují mnohem víc – mnohaletý kriminál. A to proto, že chtějí v uvozovkách “jen” pravdivě povyprávět o dění v jejich zemi. Mimochodem jména jsou smyšlená záměrně. V případě odhalení by je čekal možná stejně dlouhý trest, jako jejich novinářskou kolegyni z exilového média Democratic Voice of Burma. Dostala čtyřiadvacet let natvrdo…