Tag Archives: cesta

Je to vůbec ještě Indie?

Tato otázka mi v mnoha podobách zní hlavou, když procházím ulicemi hlavního města indického státu Mizoram Aizawlu. Místo hinduistických svatyní, případně mešit, kostely. Na jídelním lístku vepřové a, indická božstva snad prominou, dokonce hovězí. I mentalita lidí je zcela odlišná. Místo vášnivého smlouvání a nahánění zákazníků důstojná apatie. Nakonec a především sami obyvatelé Mizoramu jsou zcela jiní. Mizové, Čjinové a Barmánci nemají s Hindy nic společného. Mnohé lze odvodit z  pohledu na mapu. Mizoram je jakýsi výběžek indického území vykrojený daleko na východě do Barmy a Bangladéše. Až do letošního ledna patřil mezi takzvaná Zakázaná a chráněná území (Protecte and Restricted Areas) a každý cizinec potřeboval pro vstup speciální povolení. Obstarat je nebylo nijak extrémně obtížné, ale cizinci sem prostě nejezdili. Výmluvně to ilustruje tabule na cizineckém úřadě v Aizawlu. Na nástěnce je pod sebou seznam zemí světa, jejichž občany Mizoram od roku 2000 hostil. U kolonky Česká republika je číslovka dvě. První dva Češi navštívili Mizoram v předloňském roce! Nikdo víc. I zdatnější cestovatelské národy jako Němci nebo Britové se ročně  počítají ne v tisících, ale v tuctech. Letos se Mizoram otevřel. Zatím do konce roku. Pak se uvidí. Mizoram se paradoxně stal přístupnější jen pro cizince. Indičtí občané z jiných států sem bez povolení stále nemohou. To má své důvody, ale o tom později. Prozatím stačí jednodušší otázky: jak vypadá stát, který je tak trochu odstřihnutý od světa? Jací lidé a jak tam žijí?

Related Posts:

(Praha, Helsinky, Delhi)

„Cesta za barmskými uprchlíky skončila málem dřív než začala.“

Na Ruzyni nám operátoři oznámili, že jsme pouze na tzv. „čekačce“. Tedy je prý dost možné, že se kvůli nedostatku místa do letadla vůbec nedostaneme. Naštěstí pár lidí ale asi nedorazilo včas, takže nakonec dostali. Finský spolucestující se kasal, že právě letiště Vantaa v Helsinkách bylo vyhlášeno jako druhé nejlepší v Evropě. Nevěděl sice dle jakých kritérií, ale někde to prý četl. Nám ničím výjimečné nepřišlo.

Zato letiště Indiry Ghandiové v Dillí prokouklo. Když jsem tam před rokem a půl čekal na spoj do Kábulu, byla to obrovská přeplněná místnost se stolečky z umakartu  a pár obchodů s nevábně vypadajícími potravinami. Dnes tu jsou moderní kavárny, na podlahách leží koberce, výlohy lákají na luxusní zboží stejných značek jako kdekoliv ve světě a turistům žehná v příletové hale hned několik buddhových dlaní. Nutno dodat, že tehdejší letiště sice nevonělo /natožpak novotou/, ale mělo kouzlo. To, bohužel pro mne, bohudík pro ostatní cestující, zmizelo.

„Když Indie, tak indická kuchyně. Když indická kuchyně, tak… čínské nudle.“

Čtvrtá hodina odpoledne je v Dillí čas tak něco mezi. Obědové menu je už pryč, to večerní se ještě nepodává. Proto na nás ve vyhlášené jihoindické vegetariánské restauraci zbyly jen čínské nudle. Kolega Martin na ne zřejmě nebude vzpomínat v dobrém. O hodinu později je vrátil tam, odkud přišly… Do přírody. Ne nadarmo mají Londýňané termín „delhi belly“. Prý to čeká každého z nás. Aspoň Martin to má už za sebou.

 

Related Posts: