Dear visitor, you are viewing an archived website. Please find our main website at www.burma-center.org.

Dobrý den, navštívili jste na archivovanou část našeho webu. Naše hlavní stránky najdete na www.burma-center.org.

Zápisky z Indie – Jan Novák

Blog v rámci projektu Barmského centra Praha

Archive for the ‘Obecně’ Category

Reportáže na TV Prima

without comments

autor: Jan Novák

Zprávy TV Prima – Volby v Barmě

YouTube Preview Image

Soukromá dramata – Dva odvážní

YouTube Preview Image

Svět 2010 – Exilová média

YouTube Preview Image

Svět 2010 – Mikrogranty

YouTube Preview Image

Written by bcp

November 13th, 2010 at 9:06 am

Posted in Obecně

Tagged with , , ,

Devatenáct let bez otce

without comments

Tete patří bezesporu mezi nejzvídavější reportéry Mizzimy. Jedenatřicetiletá křesťanka s trojúhelníkovým obličejem je jedna z mála, která v internetové televizi hovoří slušně anglicky. Kromě „vídý“ nebo-li videožurnalistky je také moderátorka. Na otázku jestli má fanoušky překvapí: „před pěti dny mi volal Barmánec Mung Mung žijící ve Spojených státech. Chválil můj projev a čistou výslovnost.“ Sotva to dořekne, zardí se a kulaté tvářičky zčervenají. Rozhodně se jako hvězda necítí.  Tete moderuje týdeník „2010 Election Watch“, který v průměru na internetu sleduje pět set až tisíc diváků. Nejúspěšnější díl z počátku září shlédlo něco málo přes 1800 lidí.  

U společného oběda se jen tak mimoděk zmínila o svém otci. Hre Hlwanovi – seržantu barmské armády, který utekl z Barmy po krvavém masakru v roce 1988. Tehdy vládnoucí junta potlačila masové demonstrace dělníků tím, že do nich střílela. Tete bylo čerstvě devět let. Proč otec uprchl, to pořádně neví. V jejich čjinské rodině se o tom příliš nemluvilo. Zkrátka: „něco jako rodinné tajemství“. Zlom přišel v červnu roku 2007. Po devatenácti letech dostala od rodinného známého zprávu, že její otec žije. A žije v Mizoramu, v indickém svazovém státě na hranici s Barmou. Do té doby jí tátu připomínalo jen pár zažloutlých fotek a matné vzpomínky na dětství.

Prý to nebylo dlouhé rozhodování. Tete opustila na barmské poměry prestižní zaměstnání /reklamní agenturu/ a matce učitelce oznámila, že pojede otce navštívit.  Ke stejnému rozhodnutí dospěli i dva její mladší bratři, v té době jednadvaceti a čtyřiadvacetiletí. Všichni dali mámě sbohem s tím, že za měsíc jsou zpět doma.

K barmánsko-indickým hranicím se dostali vlakem vcelku snadno. Na přechodu hrozilo největší nebezpečí. Trojice se vydávala za Indy žijící v Mizoramu. Celníci v nich nesměli poznat Barmánce. Vše, co připomínalo Barmu muselo pryč. Dokumenty, certifikáty ze školy,  bible v jazyce falam, oblečení, tradiční šperk, knihy, dokonce i flip-flopy museli vyměnit za indické boty. „Nevím přesně který den, ale byl první týden v prosinci, kdy jsme se poprvé v životě ocitli v cizí zemi. Pamatuji si, že bylo těsně po západu slunce a na obzoru se rýsoval vysoký kopec. Celý byl doslova posetý světýlkama z rozsvěcených domů. Fascinoval mně ten pohled. Když jsem se pak otočila zpátky, na barmské straně nesvítilo nic. Byla tam hluboká tma.“

V Mizoramu žije nejpočetnější komunita barmských uprchlíků v Indii. Od nich se Tete dozvěděla, že táta pouhých pět dní před jejich příjezdem odcestoval do Dillí. Záhy si trojice ověřila, že informace se mimo Barmu šíří velice rychle. Její telefonní číslo se dostalo do správných rukou a najednou Tete zazvonil telefon. Po devatenácti letech slyšela hlas svého otce. „Zpočátku jsem vůbec nemohla mluvit. Jen jsem stála jak přibitá, poslouchala ho a brečela. Když jsem se pak zmohla na pár slov, nebyla žádná duchaplná konverzace. Zeptali jsme se navzájem jak se máme. My dobře, on taky dobře. Stále mi opakoval, abychom se vydali za ním do Dillí.“

Na tu cestu prý Tete nezapomene, protože při ní měla snad největší hlad. Ve vlaku nesměli vůbec promluvit, natožpak požádat o jídlo. Kdyby někdo zjistil, že hovoří barmsky a udal je, čekalo by trojici pravděpodobně vězení a následná deportace zpět do země. Což by v Barmě znamenalo ještě delší vězení. Jak kilometry ubíhaly, Tete si během onoho hladového dne a noci uvědomila, že domů se bude vracet velice obtížně. Půjde-li to vůbec.

Dillí přineslo zcela nové zážitky a poznání. „Třeba jsem poprvé v životě viděla demonstraci. Zpočátku mi nešlo do hlavy, proč ten dav lidi mává transparenty, něco křičí a jdou v houfu kamsi. Taky jsem neznala slovo „refugee“ (uprchlík). Když mi máma později volala, řekla jsem, že se máme dobře a táta že pracuje v nějaké firmě, která se jmenuje Refugee Camp.“ Ten nejsilnější zážitek byl ale samozřejmě moment, kdy vlak zastavil na konečné. Otce poznala na zaplněném peróně hned, ale přišel jí starý, sešlý, vrásčitý. Rozhodně ne jako ten na popraskané fotografii. Bratři tátu nepoznali vůbec. Ani nemohli. Byli příliš malí, když odešel. „Kluci stáli v pozoru a dívali se na něj. Nic neříkali, jen ho pozorovali…“

Tady se Tete ve vyprávění zastaví, chvíli se odmlčí a pak povídá: „když o tom tak přemýšlím, stejně ty nejlepší příběhy píše život sám. Žádná televize.“ Sotva to dořekne, zazní ze studia znělka televize Mizzima. To znamená, že má jít moderovat. Moderovat pořad vysílaný Barmánci, o Barmáncích, ale z Indie.

Třiatřicet měsíců uplynulo od chvíle, kdy za sebou Tete nechala onu barmskou tmu. Stále žije se svým otcem, který je nemocný, a bratry v malém bytě nedaleko redakce. S mámou je v pravidelném kontaktu. Tete už ví, že se domů vrátit nemůže. Ví už dobře, co znamená slovo uprchlík /sama jím je/, a také ví, že demonstrace je vlastně hrozně fajn houf lidí, kteří jen využívají svého práva protestovat.  A ví, že být “vídým” je poslání…

Written by Jan Novák

September 24th, 2010 at 9:15 pm

Posted in Obecně

Tagged with ,

Stripek No.1

without comments

Na pár dní se stáváme součástí redakce Mizzimy – internetového časopisu a televize, kterou tvoří Barmánci žijící mimo svůj domov. Obýváme s nimi celé patro slušně vypadající budovy. Tak jako v jakékoliv jiné redakci tu své místo mají reportéři a jejich pomocníci, grafici, kameramani, technici, archivář, finanční kontrolor, překladatel, editor, šéfredaktor,ale pozor – také kuchařka. Vážně. Jedna z místností je kuchyně, druhá jídelna. Každý den spolu všichni přítomní obědvají výborné domácí /myšleno barmské/ jídlo a to u jednoho stolu, aniž by museli opustit redakci. Kdo z vás to má…?

Written by Jan Novák

September 24th, 2010 at 8:06 pm

Posted in Obecně

Tagged with

Síla vyprávění

without comments

Jen namátkou: Tint Swe (236), Plato Van Rungmang (120), Nay Mya Mya Swe (228), Zaw Zaw (60) asin Pyinnyazawta (23), asin Aruna (23).

Číslo v závorce uvádí kolik měsíců žijí tito Barmánci mimo svou zemi. Řekl jsem si, že zaznamenám nejméně jméno a délku pobytu v emigraci každého uprchlíka, kterého v Dillí poznám. Ačkoliv jsou jejich příběhy rozdílné, přece jen je něco spojuje. Každý z nich se vzdal svého domu, majetku, osobních věcí, leckdy i celé rodiny a byl donucen žít v cizí zemi.

S baťohem přes plot

Charismatický doktor Tint Swe sedí ve skromné kanceláři ve Vikas Puri – části Nového Dillí. Za ním visí několik plakátů nositelky nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij. Osobně se s ní prý nesetkal, ale velice si jí váží. Když vypráví o „onom večeru“, je naprosto přesný. Bylo to pět dní před Štědrým dnem roku 1990. Od svého kamaráda dostal echo, že ho přijde zatknout policie. Když druhý den zaklepali ozbrojenci na dveře, zrovna večeřel. Popadl malý baťoh, vyběhl zadním vchodem ven, přeskočil plot a schoval se ve tmě. Dva týdny se pak všude možně ukrýval. Převážně u přátel, příbuzných nebo také u mnichů v klášteře. Když Tint Swe zhodnotil své šance, rozhodl se opustit Barmu. Kamarád mu doporučil Thajsko. Jenže k tomu, aby se dostal k hranicím, by musel jet autem, vlakem nebo letět. A to bylo příliš nebezpečné. Zvolil tedy Indii. O pět dní a šest nocí později se z něj stal uprchlík…

Dnes – tedy téměř o dvacet let později – přijme doktor Swe šedesát pacientů. Je to jeho spíš denní podprůměr. Ordinaci má nedaleko svého domu ve druhém patře značně opotřebované budovy. Čekárna je nacpaná tak, že lidé stojí na schodech. Co na tom, že na ně prší. Tint Swe je ošetří zdarma. Pro Barmské uprchlíky věc téměř nevídaná. Chvíli předtím, než jsme ho v ordinaci navštívili, amputoval podle kolegy Martina jedné pacientce prso. Druhá zrovna ležela na lehátku s oblým bříškem. Za čtyři měsíce bude maminka… Bude žít jednou se svým děckem v Barmě? Snad ano.

Written by Jan Novák

September 22nd, 2010 at 5:29 pm

Posted in Obecně

Tagged with

Bez nich bychom toho věděli o mnoho méně…

without comments

Ve čtvrtém poschodí zchátralého domu bez označení nás vítá nesourodá dvojice. Ona – říkejme jí třeba Arkan – drobounká, na první pohled křehká, dívka. On – obr s dlouhými vlasy – říkejme mu třeba Chan – je její manžel. Jí může být kolem pětadvaceti, třiceti. Jemu asi tak pětařicet let. Základnu mají v Dillí a jsou reportéři exilového časopisu Irrawaddy.

Mezi mou a jejich novinářskou prací jsou ale diametrální rozdíly. Moje kamera váží asi čtyři kilogramy. Ta jejich několik dekagramů – je totiž nainstalovaná v baseballové čepici. Já reportáže posílám přes internet. Oni, aby dostali materiál do redakce, musí vyjet mimo Barmu. Já mám zázemí v klimatizované redakci s bezvadným technickým vybavením, oni obývají místnost o rozměrech tři krát čtyři metry čtvereční. Já mohu na ulici oslovit kohokoliv. Oni si naopak musí v Barmě dávat zatracený pozor na to, koho a kdy osloví.            

A to jsou jen ty marginálnější rozdíly. Arkan a Chan riskují mnohem víc – mnohaletý kriminál. A to proto, že chtějí v uvozovkách “jen” pravdivě povyprávět o dění v jejich zemi. Mimochodem jména jsou smyšlená záměrně. V případě odhalení by je čekal možná stejně dlouhý trest, jako jejich novinářskou kolegyni z exilového média Democratic Voice of Burma. Dostala čtyřiadvacet let natvrdo…

Written by Jan Novák

September 22nd, 2010 at 2:31 pm

Posted in Obecně

Tagged with

css.php