Zápisky z Indie – Jaromír Marek

„Jsem zklamaná“, říká mi Tete, redaktorka burmské exilové agentury Mizzima. „Volala jsem     do Barmy, bylo to domluvené, ale jen jsem řekla slovo volby, ten člověk mi hned položil telefon. Měl strach“, říká Tete.

Mizzima je jednou z agentur, které přinášejí zprávy z Barmy a práce jejich reportérů a spolupracovníků mnohdy připomíná dobrodružný film. Jen s tím rozdílem, že v tomto „filmu“ není možné opakovat scény a aktérům hrozí desítky let vězení.

„Používáme mikrokamery ukryté v čepici, maličké fotoaparáty…všechno děláme tajně. Tajně natáčíme, tajně posíláme materiály ven z Barmy“, vysvětluje Soe Myint, šéfredaktor a zakladatel agentury.

Ne vždy se ale podaří zachovat vše v tajnosti a novinářům hrozí odplata ze strany vojenské junty. Mladý muž, který nechce prozradit své jméno, vzpomíná, jak se snažil vyfotografovat podvody, které v roce 2008 provázely referendum o návrhu ústavy.

„Běžel jsem do internetové kavárny a začal posílat fotografie. Za chvíli přišli vojáci a zatkli mě. Ve vězení jsem byl dva týdny. Měl jsem štěstí, nemučili mě a propustili. Namluvil jsem jim, že jsem blogger. Kdyby přišli na to, že jsem novinář, skončil bych ve vězení na dlouhé roky“.

Když se ho ptám, proč takovou nebezpečnou práci dělá, odpoví: „Vojenská junta se k lidem v Burmě chová bezohledně. Chci, aby to věděl celý svět. A to riziko, které je spojené s mojí prací, mně zatím docela přitahuje“, říká mladý novinář.

Není blogger jako blogger.

Na první pohled vypadá ulička jako trochu lepší adresa. Když vstoupím do přízemí rodinného domu, místnosti jsou stejně malé a zanedbané jako všude jinde. Tento byt se přece jen liší. Na zdi visí barevná thanka (obraz s výjevy z života Buddhy), ve výklenku stojí Buddhova socha. Na lavici sedí mnich v šafránovém rouchu. Tento dům je totiž improvizovaným klášterem, kam se uchýlila čtveřice mnichů, kteří prchli z Barmy během represí, které postihly především mnišský stav po Šafránové revoluci.

Život buddhistických mnichů má pevná pravidla. Dny tráví v meditacích. Je to jejich služba své komunitě a ta je na oplátku vyživuje. Mniši, kteří skončili tady na předměstí Díllí ale o svoji komunitu přišli.

„Nemáme z čeho platit nájem. Buddhistů je tady málo a sami nemají“, říká mnich.     

V Indii jsem byl mnohokrát. Jako reportér zahraničního zpravodajství jsem  zároveň mnohokrát psal o Barmě. Nikdy mě ale nedošlo, co mají Barma a Indie společného. Totiž velkou skupinu burmských uprchlíků, kteří žijí v exilu v Díllí. Celý svět zná Dharamsalu s komunitou běženců z Tibetu, nikdo ale neví o Vikas Puri, předměstí hlavního indického města, kde žije přinejmenším stejný počet Barmánců, jako Tibeťanů na severu Indie. Tibeťané mají svého dalajlámu a o jejich osud se stará celý svět. Mám pocit, že o uprchlíky z Barmu, kteří museli odejít ze země, která si s čínským režimem v ničem nezadá, se nestará nikdo. Burmská komunita si přitom v ničem nezadá s tou tibetskou. A problémy, kterým čelí jsou vlastně úplně stejné. Indie má k uprchlíkům poněkud indiferentní vztah. Na svém území je více méně trpí, nic mimořádného ale pro ně nedělá. A tak se uprchlíci, kteří zde žijí v exilu, stávají lidmi druhé kategorie. Nemají pořádné doklady a bez nic si nemohou koupit ani nemovitost nebo začít vlastní byznys, ale dokonce ani legálně koupit telefonní kartu.

Zatímco Tibeťané už jsou v exilu dlouho (přes padesát let) a z jejich středu se rekrutovala střední vrstva, Barmánci jsou v Indii nedlouho a stále patří mezi ty nechudší. Natolik chudé, že neuživí ani své mnichy. (A to nemluvím ani tom, že mnoho Barmánců žijících v exilu se hlásí ke křesťanství). Barmští exulanti nemají svého dalajlámu, jehož každý krok sleduje celý svět. A bez něj budou o své místo na slunci a titulní stránky v médiích bojovat obtížně. Ale jsou tu a svět by to měl zaregistrovat.

Volit či nevolit? To je dilema Barmánců před blížícími se listopadovými volbami. Po mnoha letech se vládnoucí vojenská junta rozhodla umožnit pořádat volby. Všem je ale jasné, že to nebudou volby ani svobodné ani demokratické. Mají tedy Barmánci volit nebo ne? Mám pocit, že nejméně jednou jsem se za vlády jedné strany v Československu zúčastnil voleb. Dělali to všichni. Jistěže můj hlas nic nezměnil, že moje případná neúčast ve volbách by nesrazila na kolena komunistickou vládu. Faktem ale je, že jsem volil a přispěl jsem tak k pravidelné devadesátidevíti procentní volební účasti a devadesátidevíti procentnímu vítězství těch, kdo volby organizovali a zároveň manipulovali. Byla to chyba. Tyto myšlenky mi běží hlavou, když sedím ve střešním bytě dvojice barmských novinářů v indickém Díllí.

„Měli by lidé v Barmě jít k volbám?“, ptá se mě Zarni Mann.

Myslím, že ne. Určitě ne. Pokud nebude zaručen jejich demokratický a transparentní průběh, pokud nebude zajištěna spravedlivá a rovná předvolební kampaň, pokud se nebude ve volné soutěži názorů ucházet o hlasy voličů víc politických subjektů, pokud nebudou do země vpouštěni zahraniční pozorovatelé, aby dohlíželi nad regulérností voleb, potom by Barmánci měli volby bojkotovat a celému světu tak vyslat jasnou zprávu o stavu své země.