Zápisky z Indie – Jaromír Marek

 „Ptala se mě kamarádka z Burmy, koho má volit. Musí vybrat tři zástupce do tří různých zastupitelských orgánů. Koho volit do jednoho z nich, v tom má jasno. Mezi dalšími kandidáty si ale nemůže vybrat. Co jí mám poradit?“, ptá se mladá barmská novinářka Tete a mně dochází, že bavit se s mladými Barmánci o volbách je vlastně složitější, než jsem předpokládal.

„Kolik z vás někdy volilo?“

Odpověď je negativní kroucení hlavou.

„A mělo by cenu říct pár slov o volbách vůbec? Jak vypadají, k čemu vlastně jsou?“

Tentokrát je odpověď pozitivní.

Je to vlastně docela zvláštní situace. Barmští exiloví novináři se připravují na listopadové volby. Jejich internetový server Mizzima bude možná jedním ze zdrojů informací pro novináře z celého světa. Nikdo z těch, kdo budou plnit stránky informačního kanálu přitom vlastně  nikdy nevolil a o volbách, jejich průběhu a pravidlech mají všichni vlastně docela vágní představu. Jinak tomu ale ani být nemůže. Vždyť poslední volby se Barmě konaly před dvaceti lety. To jim bylo nanejvýš deset. Je to trochu podobné, jako když se v roce 1990 konaly v Československu první svobodné volby po čtyřiačtyřiceti letech a Češi (a Slováci) dostávali první lekce o tom, jak vypadá předvolební kampaň a jak si vybrat mezi sliby jednotlivých partají. Rozdíl mezi rokem 1990 v Československu a rokem 2010 v Barmě tady ale je. A je veliký. Barmánci se dnes sice znovu chystají na volby, rozhodně to ale nebudou volby svobodné.

„Jak tedy máme o volbách informovat, když naši korespondenti musí v Barmě pracovat tajně? Když víme, že mnohde jsou voliči ovlivňováni, aby volili konkrétní kandidáty….“, ptají se novináři z Mizzimy.

Odpověď není jednoduchá. Jako zpravodaj jsem informoval o volbách v nejrůznějších zemích. Od Černé Hory po Afghánistán. Je ale některá zkušenost platná i v Barmě? Můžzu vůbec něco barmským novinářům poradit? Vždyť i v tomo Afgjánistánu je dnes situace vlastně jednodušší než v Barmě. Pokud si člověk dá trochu pozor a příliš neriskuje, může se po zemi pohybovat více méně bezpečně, může se setkat s kandidáty, voliči i politiky a ptát se. Volby jsou tam sice trochu zfalšované, ale v zásadě svobodné a v zásadě demokratické. Jak tedy informovat o volbách v Barmě? Především objektivně a upřímně. Když se k nějaké informaci nedostanete, kolegové z Mizzimy, tak ji zkrátka mít nebudete. Ale napište o tom. Příběh informace je někdy o popisované realitě vypovídá víc, než informace samotná. To je moje jediná rada.

„Jsem zklamaná“, říká mi Tete, redaktorka burmské exilové agentury Mizzima. „Volala jsem     do Barmy, bylo to domluvené, ale jen jsem řekla slovo volby, ten člověk mi hned položil telefon. Měl strach“, říká Tete.

Mizzima je jednou z agentur, které přinášejí zprávy z Barmy a práce jejich reportérů a spolupracovníků mnohdy připomíná dobrodružný film. Jen s tím rozdílem, že v tomto „filmu“ není možné opakovat scény a aktérům hrozí desítky let vězení.

„Používáme mikrokamery ukryté v čepici, maličké fotoaparáty…všechno děláme tajně. Tajně natáčíme, tajně posíláme materiály ven z Barmy“, vysvětluje Soe Myint, šéfredaktor a zakladatel agentury.

Ne vždy se ale podaří zachovat vše v tajnosti a novinářům hrozí odplata ze strany vojenské junty. Mladý muž, který nechce prozradit své jméno, vzpomíná, jak se snažil vyfotografovat podvody, které v roce 2008 provázely referendum o návrhu ústavy.

„Běžel jsem do internetové kavárny a začal posílat fotografie. Za chvíli přišli vojáci a zatkli mě. Ve vězení jsem byl dva týdny. Měl jsem štěstí, nemučili mě a propustili. Namluvil jsem jim, že jsem blogger. Kdyby přišli na to, že jsem novinář, skončil bych ve vězení na dlouhé roky“.

Když se ho ptám, proč takovou nebezpečnou práci dělá, odpoví: „Vojenská junta se k lidem v Burmě chová bezohledně. Chci, aby to věděl celý svět. A to riziko, které je spojené s mojí prací, mně zatím docela přitahuje“, říká mladý novinář.

Není blogger jako blogger.