Monthly Archives: September 2010

Eine winzige Schule an einem riesigen Sumpf

In den engen Gassen von Vikaspuri wurden wir zu einer Schule geführt, wo morgens kleine Kinder unterrichtet werden, deren Eltern noch nicht vom UNHCR anerkannt worden sind. Nachmittags finden zudem Nähkurse an zwei Maschinen statt und dann später abends Englischkurse für Erwachsene. Diese Aktivitäten konnten mit unserem Projekt für relativ wenig Geld ins Leben gerufen werden.

Im Innern des Klassenzimmers.

Der Raum, in dem dies alles stattfindet, ist nur etwa 3 mal 3 m groß. Ich war nicht wenig erstaunt zu erfahren, dass abends durchaus mal 15 Erwachsene hier auf dem Boden kauern und nach der Arbeit ihre verbleibenden Energien mobilisieren, um Englisch zu lernen. Es ist nicht nur erstaunlich wegen der schieren Kleinheit des Raumes, sondern auch wegen der schlechten Luft. Vor dem Raum, der über ein paar Stufen direkt ins Freie führt, befindet sich ein kleiner Platz. Dieser Platz ist überschwemmt mit einer schlammigen und schaumigen Mischung aus allerhand Unrat, worunter meinem Geruchssinn zufolge ganz sicher auch Fäkalien sind. An der Straße verläuft eine Art Abwasserkanal entlang, in den dieser Platz wohl entwässert werden soll, der aber nach den Regenfällen natürlich umgekehrt Wasser frei setzt.

Vor der Tür sieht es sehr ungesund aus.

Diese Schule wird von einer Organisation der Falam Frauen betrieben. Falam sind eine Untergruppe der Chin, was nichts  mit China zu tun hat, sondern eine der ethnischen Makrogruppen in Burma darstellt. In Delhi leben vor allem Chin (geschätzte 10000), da sie daheim sehr von Armut und der Hungersnot betroffen sind und da deren Gebiete an Indien grenzen. Weil diese Untergruppen wie Falam, Hakha usw. alle verschiedene Sprachen sprechen, bleiben die Angehörigen zumeist unter sich. Für meinen Geschmack bleiben sie ein wenig zu viel unter sich. Mir macht es nichts aus, Freunde aus anderen Ländern zu haben und mich nur schwer verständigen zu können.

Related Posts:

Síla vyprávění

Jen namátkou: Tint Swe (236), Plato Van Rungmang (120), Nay Mya Mya Swe (228), Zaw Zaw (60) asin Pyinnyazawta (23), asin Aruna (23).

Číslo v závorce uvádí kolik měsíců žijí tito Barmánci mimo svou zemi. Řekl jsem si, že zaznamenám nejméně jméno a délku pobytu v emigraci každého uprchlíka, kterého v Dillí poznám. Ačkoliv jsou jejich příběhy rozdílné, přece jen je něco spojuje. Každý z nich se vzdal svého domu, majetku, osobních věcí, leckdy i celé rodiny a byl donucen žít v cizí zemi.

S baťohem přes plot

Charismatický doktor Tint Swe sedí ve skromné kanceláři ve Vikas Puri – části Nového Dillí. Za ním visí několik plakátů nositelky nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij. Osobně se s ní prý nesetkal, ale velice si jí váží. Když vypráví o „onom večeru“, je naprosto přesný. Bylo to pět dní před Štědrým dnem roku 1990. Od svého kamaráda dostal echo, že ho přijde zatknout policie. Když druhý den zaklepali ozbrojenci na dveře, zrovna večeřel. Popadl malý baťoh, vyběhl zadním vchodem ven, přeskočil plot a schoval se ve tmě. Dva týdny se pak všude možně ukrýval. Převážně u přátel, příbuzných nebo také u mnichů v klášteře. Když Tint Swe zhodnotil své šance, rozhodl se opustit Barmu. Kamarád mu doporučil Thajsko. Jenže k tomu, aby se dostal k hranicím, by musel jet autem, vlakem nebo letět. A to bylo příliš nebezpečné. Zvolil tedy Indii. O pět dní a šest nocí později se z něj stal uprchlík…

Dnes – tedy téměř o dvacet let později – přijme doktor Swe šedesát pacientů. Je to jeho spíš denní podprůměr. Ordinaci má nedaleko svého domu ve druhém patře značně opotřebované budovy. Čekárna je nacpaná tak, že lidé stojí na schodech. Co na tom, že na ně prší. Tint Swe je ošetří zdarma. Pro Barmské uprchlíky věc téměř nevídaná. Chvíli předtím, než jsme ho v ordinaci navštívili, amputoval podle kolegy Martina jedné pacientce prso. Druhá zrovna ležela na lehátku s oblým bříškem. Za čtyři měsíce bude maminka… Bude žít jednou se svým děckem v Barmě? Snad ano.

Related Posts:

Lépe býti bloggerem

„Jsem zklamaná“, říká mi Tete, redaktorka burmské exilové agentury Mizzima. „Volala jsem     do Barmy, bylo to domluvené, ale jen jsem řekla slovo volby, ten člověk mi hned položil telefon. Měl strach“, říká Tete.

Mizzima je jednou z agentur, které přinášejí zprávy z Barmy a práce jejich reportérů a spolupracovníků mnohdy připomíná dobrodružný film. Jen s tím rozdílem, že v tomto „filmu“ není možné opakovat scény a aktérům hrozí desítky let vězení.

„Používáme mikrokamery ukryté v čepici, maličké fotoaparáty…všechno děláme tajně. Tajně natáčíme, tajně posíláme materiály ven z Barmy“, vysvětluje Soe Myint, šéfredaktor a zakladatel agentury.

Ne vždy se ale podaří zachovat vše v tajnosti a novinářům hrozí odplata ze strany vojenské junty. Mladý muž, který nechce prozradit své jméno, vzpomíná, jak se snažil vyfotografovat podvody, které v roce 2008 provázely referendum o návrhu ústavy.

„Běžel jsem do internetové kavárny a začal posílat fotografie. Za chvíli přišli vojáci a zatkli mě. Ve vězení jsem byl dva týdny. Měl jsem štěstí, nemučili mě a propustili. Namluvil jsem jim, že jsem blogger. Kdyby přišli na to, že jsem novinář, skončil bych ve vězení na dlouhé roky“.

Když se ho ptám, proč takovou nebezpečnou práci dělá, odpoví: „Vojenská junta se k lidem v Burmě chová bezohledně. Chci, aby to věděl celý svět. A to riziko, které je spojené s mojí prací, mně zatím docela přitahuje“, říká mladý novinář.

Není blogger jako blogger.

Related Posts:

Bez nich bychom toho věděli o mnoho méně…

Ve čtvrtém poschodí zchátralého domu bez označení nás vítá nesourodá dvojice. Ona – říkejme jí třeba Arkan – drobounká, na první pohled křehká, dívka. On – obr s dlouhými vlasy – říkejme mu třeba Chan – je její manžel. Jí může být kolem pětadvaceti, třiceti. Jemu asi tak pětařicet let. Základnu mají v Dillí a jsou reportéři exilového časopisu Irrawaddy.

Mezi mou a jejich novinářskou prací jsou ale diametrální rozdíly. Moje kamera váží asi čtyři kilogramy. Ta jejich několik dekagramů – je totiž nainstalovaná v baseballové čepici. Já reportáže posílám přes internet. Oni, aby dostali materiál do redakce, musí vyjet mimo Barmu. Já mám zázemí v klimatizované redakci s bezvadným technickým vybavením, oni obývají místnost o rozměrech tři krát čtyři metry čtvereční. Já mohu na ulici oslovit kohokoliv. Oni si naopak musí v Barmě dávat zatracený pozor na to, koho a kdy osloví.            

A to jsou jen ty marginálnější rozdíly. Arkan a Chan riskují mnohem víc – mnohaletý kriminál. A to proto, že chtějí v uvozovkách “jen” pravdivě povyprávět o dění v jejich zemi. Mimochodem jména jsou smyšlená záměrně. V případě odhalení by je čekal možná stejně dlouhý trest, jako jejich novinářskou kolegyni z exilového média Democratic Voice of Burma. Dostala čtyřiadvacet let natvrdo…

Related Posts:

Nějaké léky tu sice máme…

Zkuste si na chvíli představit malou místnost – přibližně 5 krát 3 metry – kterou ve dvou třetinách přetíná tmavý závěs. Teď do ní vměstnejte pracovní stůl, židli, pár nezbytných stoliček a polic. Navrch pak přidejte ještě lehátko, prosklenou skříň plnou lahviček… a hlavně patnáct pacientů všech věkových kategorií – od popotahujících barmánských špuntů až po flegmatické babičky. “Dneska je to ještě dobré, jindy tu lidé sedí na schodech a fronta končí až venku na dešti,” říká mi náš průvodce z Burma Center Delhi.

I tak se mi ale ve špatně osvětlené místnosti nedýchá vůbec dobře. Reflexivně se začínám ošívat a každé hmyzí zabzučení mi připomíná, že jsem ráno na webu četl o zvýšeném počtu nakažení horečkou Dengue. “Taky ti mohlo dojít, že když jdeme navštívit doktora při práci, budou tu nemocní, ne? Co čekáš,” brumlám si pod fousy.

……

Tak tahle nějak, doplněna o moje pocity “zápaďáka”, vypadá jedna z ordinací doktora Tint Swe, stále ještě legitimního poslance demokratického parlamentu z roku 1990. Poslanecké časy už jsou však dávno pryč. Místo saka a kravaty dnes Swe potkáte v bílém doktorském plášti. Na sobě ho měl i při naší odpolední návštěvě. Dříve jsme přijít nemohli. V té samé ordinaci v části oddělené plentou totiž před naším příchodem provedl amputaci prsu. Jak se povedlo zachovat všechno sterilní, nechápu…

Po ní již řešil jen obvyklé případy: riziková těhotenství u mladých dívek – té, kterou jsme potkali v ordinaci, bylo v době početí šestnáct – a sezónní teploty a zažívací problémy u dětí. Ty sice na první pohled nevypadají nijak vážně, mezi barmskými uprchlíky ale mohou končit tragicky. “Nějaké základní léky tu sice máme. Pro všechny ale nevystačí. Cokoliv dražšího je už nad naše síly úplně,” odpovídá Swe na zřejmou otázku. “A co tedy děláte, když lidem pomoci nemůžete?” ptám se.

Doktor Swe jen pokrčí rameny a pousměje se…

Kdyby žil kdekoli jinde, třeba ve Spojených státech nebo v Anglii jako řada jeho kamarádů z poslaneckých lavic, určitě by se měl mnohem lépe. Dokud se však nezmění blbá nálada v Barmě, bude nadějí pro barmské uprchlíky v Západním Dillí.

Related Posts:

  • No Related Posts

Die Qual der Wahl in Burma

Was wird sich mit den Wahlen, die am 7. November in Burma abgehalten werden, ändern? Politisch nicht viel. Es handelt sich um keine demokratischen Wahlen. Die Sieger stehen bereits fest, die Partei der Junta, die USDF, kann sich als einzige die Anmeldegebühren für Kandidaten in allen Wahlbezirken leisten. Zudem hatte ihre Vorgängerorganisation, die USDA, bereits Bürgermeisterposten und dergleichen kontrolliert. Wer sich mit Marketing auskennt weiß, dass Infrastruktur einen immensen Faktor darstellt. Die Unterstützer der USDF bekommen günstige Kredite, und so wird es wohl nicht überraschen, wenn die völlig verarmte Landbevölkerung, die in Jahrzehnten Diktatur sehr passiv und fatalistisch geworden ist, dann einfach die Partei des Regimes unterstützt. Desweiteren gehören 25% der Sitze im Parlament ohnehin dem Militär. In den Gebieten, wo ethnische Armeen Waffenstillstandsabkommen mit dem Regime geschlossen haben und sich nun weigern, ihre lukrative Autonomie für eine schäbige Rolle als Grenzschutztruppe aufzugeben, werden überhaupt nicht erst Wahlen abgehalten werden. Sie wurden dort einfach abgesagt. Die politische Opposition, die von Rechts wegen eigentlich gar keine Opposition, sondern Regierung sein sollte, hat sich ins Exil gerettet oder befindet sich in Gefangenschaft. Eine freie Presse gibt es nicht.

Warum also wählen gehen, wenn man seine Stimme keiner Alternative geben kann, die wirklich eine Chance hat? Warum mit seiner Stimme  der eigentlichen Demokratie einen Bärendienst erweisen, da sie zu nichts mehr dient, als dem Regime als vorgeblicher Beweis, dass die neuen Verhältnisse den freien und emanzipierten Willen der Wahlberechtigten darstellen? Wäre es nicht sinnvoller, die Wahl völlig zu boykottieren, so dass das Regime zwar mit 100% belohnt wird – statt vielleicht 70 oder 80 % – wenn es dafür aber mit diesem Ergebnis völlig evident wird, dass es sich nicht um eine demokratische Wahl gehandelt haben kann?

Der Wurm sitzt bereits in der Verfassung, die vor zwei Jahren während der Nargis-Katastrophe “ungelesen” durch die Wahlurnen gejagt wurde. Wir stehen nun vor einer Wahl, in der es nicht viel zu entscheiden gibt. Einige Generäle haben bereits ihre Uniformen abgelegt und treten nun in Zivil auf. Ein paar ethnische Gruppen werden ihre Leute ins Parlament entsenden, was so neu nicht ist, da die verfassungsgebende Versammlung auch mit allerhand Vertretern verschiedenster Gruppierungen besetzt war. Es wird sicherlich veränderte Konstellationen geben. Die Wirtschaft wird vermutlich einen Schub erleben, von der die reichen Eliten in den zentralen Gebieten Burmas profitieren werden. Die Menschenrechtsverletzungen werden sicher nicht aufhören.

Heute habe ich zum ersten Mal davon gehört, dass vielleicht sogar die regimekritische Presse eine Chance erhalten wird, in Burma ganz offiziell ihr Büro zu eröffnen. Die geheuchelten Wahlen hätten demnach den Effekt, dass das kommende zivile Regime sich gezwungen sehen wird, öffentlich gewisse Veränderungen durchzuführen.

Möglich wäre es. Ich bin mir allerdings völlig sicher, dass diese Konzessionen nur dort gemacht werden, wo sie öffentlichkeitswirksam in Szene gesetzt werden können. Was in den Gefängnissen, auf den Polizeistationen oder in den Gebieten der Minderheiten in unzugänglichen Gebieten geschieht, ist eine völlig andere Sache.

Zusammen mit der vagen Aussicht auf einen entstehenden Freiraum für eine vorsichtig-kritische Presse habe ich zugleich auch zwei sehr besorgniserregende Prognosen gehört:

Erstens könnten die das Regime unterstützenden Anreinerstaaten (die selbst höchst erfolgreich eine Politik der oberflächlichen Demokratie mit wirtschaftlicher Entwicklung verbinden) hunderttausende burmesischer Flüchtlinge in deren Heimat abschieben, und dies mit der Begründung, dass Burma nach den Wahlen doch nun ganz offensichtlich demokratisch sei und es keinen Grund mehr für eine Emigration gebe. Dazu könnten sich dann vielleicht sogar die Staaten der EU gesellen, indem sie verfolgten Burmesen pauschal das Recht auf Asyl verweigern.

Zweitens wird es wohl zu einem offenen Krieg der burmesischen Armee mit ethnischen Minderheitenarmeen kommen. Vorbereitungen dazu sind bereits im vollen Gange. Hier ist mit gewaltigen Flüchtlingsströmen zu rechnen, und dies in Länder hinein, die damit nicht umgehen können und zu denen die internationale Gemeinschaft kaum Zugang hat.

China und Malaysia werden mit kalkulierter Härte reagieren, Bangladesh völlig überfordert, Thailand wird panisch zwischen westlichen Forderungen und südostasiatischen Interessen hin und her springen. Indien, das Land, in dem Probleme  nicht gelöst, sondern gemanagt werden, wird die Flüchtlinge wohl in seinem riesigen Innern “verdauen”: Man kämpft um die Resourcen, und die Schwächsten schaffen es eben nicht.

Es sind trübe Aussichten. Was genau passieren wird, lässt sich nicht mit endgültiger Sicherheit voraussagen. Es wird mir schlecht bei dem Gedanken, dass Viele offenbar das Leiden der unsichtbaren Schwachen in Kauf nehmen, weil es ihnen selbst einmal nützen könnte.

Related Posts:

EIN PAAR WORTE ZUM STRASSENVERKEHR IN DELHI

Entschuldigung, dass ich schreie, aber dieses massive Sturmgehupe bei jedem Umspringen der Ampel auf Grün und ein todsicheres Dauerhupen hinter langsamen Rikschafahrern haben wirklich mein Gehör, ja vielleicht sogar meinen Geist  in Mitleidenschaft gezogen: Mir kommt es so vor als habe sich das markdurchdringende Gellen der Hupen so tief in mein Gedächtnis eingebrannt, dass ich es inzwischen selbst nachts und weit weg vom Verkehr wahrnehme.

Wenn es ginge, dann würde hier jeder Fahrer mit Sirene und Blaulicht durch die Straßen rasen.

Related Posts:

Proč Barmáncům chybí dalajláma?

 

Na první pohled vypadá ulička jako trochu lepší adresa. Když vstoupím do přízemí rodinného domu, místnosti jsou stejně malé a zanedbané jako všude jinde. Tento byt se přece jen liší. Na zdi visí barevná thanka (obraz s výjevy z života Buddhy), ve výklenku stojí Buddhova socha. Na lavici sedí mnich v šafránovém rouchu. Tento dům je totiž improvizovaným klášterem, kam se uchýlila čtveřice mnichů, kteří prchli z Barmy během represí, které postihly především mnišský stav po Šafránové revoluci.

Život buddhistických mnichů má pevná pravidla. Dny tráví v meditacích. Je to jejich služba své komunitě a ta je na oplátku vyživuje. Mniši, kteří skončili tady na předměstí Díllí ale o svoji komunitu přišli.

„Nemáme z čeho platit nájem. Buddhistů je tady málo a sami nemají“, říká mnich.     

V Indii jsem byl mnohokrát. Jako reportér zahraničního zpravodajství jsem  zároveň mnohokrát psal o Barmě. Nikdy mě ale nedošlo, co mají Barma a Indie společného. Totiž velkou skupinu burmských uprchlíků, kteří žijí v exilu v Díllí. Celý svět zná Dharamsalu s komunitou běženců z Tibetu, nikdo ale neví o Vikas Puri, předměstí hlavního indického města, kde žije přinejmenším stejný počet Barmánců, jako Tibeťanů na severu Indie. Tibeťané mají svého dalajlámu a o jejich osud se stará celý svět. Mám pocit, že o uprchlíky z Barmu, kteří museli odejít ze země, která si s čínským režimem v ničem nezadá, se nestará nikdo. Burmská komunita si přitom v ničem nezadá s tou tibetskou. A problémy, kterým čelí jsou vlastně úplně stejné. Indie má k uprchlíkům poněkud indiferentní vztah. Na svém území je více méně trpí, nic mimořádného ale pro ně nedělá. A tak se uprchlíci, kteří zde žijí v exilu, stávají lidmi druhé kategorie. Nemají pořádné doklady a bez nic si nemohou koupit ani nemovitost nebo začít vlastní byznys, ale dokonce ani legálně koupit telefonní kartu.

Zatímco Tibeťané už jsou v exilu dlouho (přes padesát let) a z jejich středu se rekrutovala střední vrstva, Barmánci jsou v Indii nedlouho a stále patří mezi ty nechudší. Natolik chudé, že neuživí ani své mnichy. (A to nemluvím ani tom, že mnoho Barmánců žijících v exilu se hlásí ke křesťanství). Barmští exulanti nemají svého dalajlámu, jehož každý krok sleduje celý svět. A bez něj budou o své místo na slunci a titulní stránky v médiích bojovat obtížně. Ale jsou tu a svět by to měl zaregistrovat.

Related Posts:

  • No Related Posts