Indie je zvláštní země. A život v ní není lehký. Pro nikoho. Viděno optikou statistik je Indie druhou nejlidnatější zemí světa. Zemí, která se uchází o titul globální velmoci. Když se jí ale člověk podívá do vnitřností, projde se uličkami Díllí, kde žijí obyčejní Indové, naskytne se mu méně optimistický pohled. Každodenní boj o přežití, trochu bída, trochu beznaděj. A teď do toho přimíchejte stále rostoucí skupinu přistěhovalců, kteří jsou ještě chudší a beznadějnější, než jsou sami Indové. Imigranty, kteří z nejrůznějších důvodů uprchli ze sousední Barmy. Neumí hindsky, jsou sociálně vyloučení, jsou chudí a nepatří ani do tradičního kastovního dělení společnosti. Tyto myšlenky se mi honí hlavou, když se vracím z návštěvy mladé matky, kterou nám představuje šéf Střediska pro čjinské uprchlíky. V malé tmavé místnosti, do které se vchází rovnou z ulice, sedí mladá žena. Na klíně má tři děti. V Barmě si vytrpěla své. Jejího manžela zavřeli do pracovního tábora, ji znásilnili vojáci. Vzala děti a uprchla do Indie. V Díllí žije sama s dětmi a znovu je terčem sexuálního obtěžování. Tentokrát dokonce ze strany indického úředníka, který ji pronásleduje. Bytná zvedá nájem a malé rodině znepříjemňuje život. Jsou prostě jiní, mluví jiným jazykem, vaří jiná jídla, která místním páchnou. Možná je to banální, ale tento příklad zcela přesně ilustruje pozici uprchlíka. Nejchudšího mezi chudými. Indie má své vlastní problémy. Nedokáže se postarat ani o vlastní lidi. O miliony, které spí a žijí na ulicích. Co je pro miliardovou Indii pár desítek tisíc uprchlíků? Mladí mají možná ještě nějakou šanci. Třeba se stane zázrak a postoupí po sociálním žebříku. Třeba se stane zázrak a budou se moci vrátit zpět do země, kterou museli opustit. Jakou naději mají staří lidé? „Nemám tady žádné známé. Ven nevycházím. Celý den trávím zavřená v bytě“, říká sedmdesátiletá paní, která před třemi lety odešla z Barmy s rodinou své dcery. Život uprchlíků je těžký. Těžší než si vlastně dokážeme představit.
Předání 100 tisíc korun organizaci CHRO
Dne 23. září 2010 jsme předali organizaci Chin Human Rights Organization (CHRO) druhou část peněz osobně během cesty týmu BCP do Dillí. částka v hodnotě 100.078,00 Kč byla směněná do USD v Praze a poté do INR v Dillí.
“Velice si vážíme podpory z české republiky”, prohlásil Plato Vanrung, který zastoupil koordinátora pomoci. Z Dillí budou prostředky převedeny do cca. 2000 km vzdáleného indického státu Mizoram, kde vũbor Chin Public Affairs Committee (CPAC) zastupuje postižené vesnice.
Budeme vás informovat jakmile budeme mít další informace o distribuci pomoci.
Related Posts:
thanaka pro všechny Barmánky a Barmánce
vedle mě všichni píšou jako diví, mí 2 kolegové z Barmského centra Praha a 3 další kolegové novináři. Jsme teď všichni na služební cestě v Dillí a denně navštěvujeme komunity barmských uprchlíků. Každý den jsou tu nové a nové zážitky pro každého z nás …
tak asi také začnu psát, ale přemyslím v jakém jazyce bych to měla vůbec psát … česky? anglicky nebo barmsky?
nakonec jsem si přece jen volila češtinu, tak mi, prosím, promiňte mé případné chyby. 
včera se mě jeden z kolegů po zpáteční cestě od školy uprchlických dětí ptal, cože mají ty barmské děti na tváři, nějakou hnědou barvu? Zřejmě nezvyklé malování obličeje! Nevím, jestli jsem mu včera stačila dostatečně odpovědět, ale dnes zkusím odpovědět také vám všem.
děti v Barmě a thanaka
toto malování na tváři je děláno zlatavě bílou pastou tzv. thanaka. Získává se třením vonné kůry stromu Limonia acidissima na zvláště upraveném kulatém plochém kameni s trochou vody.
je to taková přírodní kosmetika pro Barmánce, funguje jako filtr proti slunečnému záření a také hydratuje pleť. Používají to vlastně skoro všichni Barmánci – malí, velcí, mladí, staří, hlavně ženy, ale často také chlapci a muži (ti tak trochu potají, aby prý nevypadali zženštile 
).
krásně to vonní a je cenově dostupné pro všechny vrstvy lidí. V Barmě kde je průmyslově vyrobená kosmetika jako jsou krémy s UV filtrem nebo hydratační krémy dostupné jen pro bohatší lidi, thanaka je ideální pro všechny. Koneckonců bez rozdílů na sociální postavení ji používají všichni.
mně právě napadá v této souvislosti slovo svoboda, také krásně voňavá v ideálech a teoreticky dostupná pro všechny lidi. Jen nevím, kdy bude naše milovaná země Barma vonět svobodou. Současné volební plány vojenského režimu bohužel jasně naznačují, že dlouho ještě to nebude. Právě to mě děsí. Nadcházející volby, které se mají mimochodem konat 7. listopadu, budou bez účasti opozičních stran, vůdkyň a vůdců a také bez vůně thanaka. Tak co bude potom???
přála bych všem Barmánkám a Barmáncům, aby si konečně mohli nosit tolik thanaka kolik budou chtít, hlavně u sebe doma v Barmě a ne v nuceném exilu jako je Indie nebo Thajsko, kde máme stovky tisíc až miliónová čísla barmských uprchlíků.
zatím mi to ale zůstává pouze mým zbožným přáním …
Related Posts:
Dálnice pro humry
Cesta z Prahy do Brna občas připomíná peklo na zemi. Panely, bouračky, zúžení a zase panely. Dvě stě kilometrů pekla na zemi ochucené studenou sekanou U Devíti křížů. V porovnání s cestou z bývalého barmského hlavního města Rangoonu do Mandalay, myanmarského Brünnu, ale nejde o nic jiného, než o procházku rajskou zahradou. Nevyrovnají se jí ani s majoránkou a česnekem promíchané kousky tlející vepřovo-hovězí směsi.
Barmská vláda je totiž řádově o několik stupňů podnikavější než ta naše česká. Zatímco naši politikové a političky o dechberoucích výhodách PPP projektů (Public Private Partnership) jen tlachají, generálové jdoucí po keši jako holubi po flusu už dávno jednají. A jde jim to náramně.
“Takže vy si žádáte kvalitní silnici? Inu proč ne, máte ji mít… Aha, takže my na ni nemáme… Hmm… Tak proč ji necháme postavit soukromníky. To je přece nápad… My budeme spokojení, protože prodáme vyvlastněné pozemky, soukromník bude spokojený, protože se mu na mýtném bohatě vrátí vynaložené prostředky, a lid bude spokojený, protože bude mít po čem jezdit.” Tahle nějak asi uvažovali barmští generálové, když se poprvé sešli nad projektem Rangoon-Mandalay.
Aby junta maximalizovala svůj zisk rozhodla se v souladu se základním pravidlem investičních stratégů co nejvíce diverzifikovat své portfolio. Moudrá to rada. Jenže Barmánci ji dohnali tak trochu ad absurdum. Trasu měřící 577 kilometrů rozdělili na devět úseků. Na výstavbu každého z nich se pak vypsali veřejnou soutěž. Jejím cílem ale nebyla nejnižší cílová cena. Šlo prostě o to, která ze společností zaplatí juntě za daný úsek trasy nejvíc. Úspěch aukce byl fenomenální. Svou díl koláče si ukrojilo hned sedm firem. Dvě pak získaly dokonce dvojitou porci.
Cestou z Rangoonu do Mandalay tak dnes potkáte celkem devět mýtných bran a jedenáct vážicích stanic kontrolujících zda vozidlo nepřesáhlo povolenou hmotnost. Cena za průjezd je sice rozdílná podle typu a váhy vozidla, za mosty, průjezdy municipalitami a vážicími stanicemi ale musejí platit všichni. Samozřejmě každé ze zainteresovaných firem zvlášť. Plně naložený nákladní kamion tak dnes za jednosměrnou cestu zaplatí 300 tisíc kyatů, což je podle oficiálního vládního kurzu, nekecám, 50 tisíc dolarů. Ten ale naštěstí v Barmě nikoho nezajímá (o tom, proč, třeba příště). I tak ale vyjde jedna projížďka na úctyhodných 5779 korun!
Barmánci si mýtné samozřejmě dovolit nemohou. Tedy kromě těch, kteří kamarádí s armádou. A tak po dálnici zkrátka nejezdí. Pro srovnání: V České republice by kamion se čtyřmi a více nápravami zaplatil za jízdu po stejném úseku necelých 4 673 korun. Jasně, rozdíl to není zas tak katastrofální, nezapomeňte však, že průměrný Barmánec si za měsíc vydělá necelých 366 korun, zatímco průměrný Čech korun 23 513. Tedy 64x více…
Cesta po dálnici se tak vyplatí snad jedině tomu šťastlivci, který denně vozí čerstvé humry na ranní tabuli některému z generálských synků.
Related Posts:
Eine winzige Schule an einem riesigen Sumpf
In den engen Gassen von Vikaspuri wurden wir zu einer Schule geführt, wo morgens kleine Kinder unterrichtet werden, deren Eltern noch nicht vom UNHCR anerkannt worden sind. Nachmittags finden zudem Nähkurse an zwei Maschinen statt und dann später abends Englischkurse für Erwachsene. Diese Aktivitäten konnten mit unserem Projekt für relativ wenig Geld ins Leben gerufen werden.
Im Innern des Klassenzimmers.
Der Raum, in dem dies alles stattfindet, ist nur etwa 3 mal 3 m groß. Ich war nicht wenig erstaunt zu erfahren, dass abends durchaus mal 15 Erwachsene hier auf dem Boden kauern und nach der Arbeit ihre verbleibenden Energien mobilisieren, um Englisch zu lernen. Es ist nicht nur erstaunlich wegen der schieren Kleinheit des Raumes, sondern auch wegen der schlechten Luft. Vor dem Raum, der über ein paar Stufen direkt ins Freie führt, befindet sich ein kleiner Platz. Dieser Platz ist überschwemmt mit einer schlammigen und schaumigen Mischung aus allerhand Unrat, worunter meinem Geruchssinn zufolge ganz sicher auch Fäkalien sind. An der Straße verläuft eine Art Abwasserkanal entlang, in den dieser Platz wohl entwässert werden soll, der aber nach den Regenfällen natürlich umgekehrt Wasser frei setzt.
Vor der Tür sieht es sehr ungesund aus.
Diese Schule wird von einer Organisation der Falam Frauen betrieben. Falam sind eine Untergruppe der Chin, was nichts mit China zu tun hat, sondern eine der ethnischen Makrogruppen in Burma darstellt. In Delhi leben vor allem Chin (geschätzte 10000), da sie daheim sehr von Armut und der Hungersnot betroffen sind und da deren Gebiete an Indien grenzen. Weil diese Untergruppen wie Falam, Hakha usw. alle verschiedene Sprachen sprechen, bleiben die Angehörigen zumeist unter sich. Für meinen Geschmack bleiben sie ein wenig zu viel unter sich. Mir macht es nichts aus, Freunde aus anderen Ländern zu haben und mich nur schwer verständigen zu können.
Related Posts:
Síla vyprávění
Jen namátkou: Tint Swe (236), Plato Van Rungmang (120), Nay Mya Mya Swe (228), Zaw Zaw (60) asin Pyinnyazawta (23), asin Aruna (23).
Číslo v závorce uvádí kolik měsíců žijí tito Barmánci mimo svou zemi. Řekl jsem si, že zaznamenám nejméně jméno a délku pobytu v emigraci každého uprchlíka, kterého v Dillí poznám. Ačkoliv jsou jejich příběhy rozdílné, přece jen je něco spojuje. Každý z nich se vzdal svého domu, majetku, osobních věcí, leckdy i celé rodiny a byl donucen žít v cizí zemi.
S baťohem přes plot
Charismatický doktor Tint Swe sedí ve skromné kanceláři ve Vikas Puri – části Nového Dillí. Za ním visí několik plakátů nositelky nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij. Osobně se s ní prý nesetkal, ale velice si jí váží. Když vypráví o „onom večeru“, je naprosto přesný. Bylo to pět dní před Štědrým dnem roku 1990. Od svého kamaráda dostal echo, že ho přijde zatknout policie. Když druhý den zaklepali ozbrojenci na dveře, zrovna večeřel. Popadl malý baťoh, vyběhl zadním vchodem ven, přeskočil plot a schoval se ve tmě. Dva týdny se pak všude možně ukrýval. Převážně u přátel, příbuzných nebo také u mnichů v klášteře. Když Tint Swe zhodnotil své šance, rozhodl se opustit Barmu. Kamarád mu doporučil Thajsko. Jenže k tomu, aby se dostal k hranicím, by musel jet autem, vlakem nebo letět. A to bylo příliš nebezpečné. Zvolil tedy Indii. O pět dní a šest nocí později se z něj stal uprchlík…
Dnes – tedy téměř o dvacet let později – přijme doktor Swe šedesát pacientů. Je to jeho spíš denní podprůměr. Ordinaci má nedaleko svého domu ve druhém patře značně opotřebované budovy. Čekárna je nacpaná tak, že lidé stojí na schodech. Co na tom, že na ně prší. Tint Swe je ošetří zdarma. Pro Barmské uprchlíky věc téměř nevídaná. Chvíli předtím, než jsme ho v ordinaci navštívili, amputoval podle kolegy Martina jedné pacientce prso. Druhá zrovna ležela na lehátku s oblým bříškem. Za čtyři měsíce bude maminka… Bude žít jednou se svým děckem v Barmě? Snad ano.
Related Posts:
Lépe býti bloggerem
„Jsem zklamaná“, říká mi Tete, redaktorka burmské exilové agentury Mizzima. „Volala jsem do Barmy, bylo to domluvené, ale jen jsem řekla slovo volby, ten člověk mi hned položil telefon. Měl strach“, říká Tete.
Mizzima je jednou z agentur, které přinášejí zprávy z Barmy a práce jejich reportérů a spolupracovníků mnohdy připomíná dobrodružný film. Jen s tím rozdílem, že v tomto „filmu“ není možné opakovat scény a aktérům hrozí desítky let vězení.
„Používáme mikrokamery ukryté v čepici, maličké fotoaparáty…všechno děláme tajně. Tajně natáčíme, tajně posíláme materiály ven z Barmy“, vysvětluje Soe Myint, šéfredaktor a zakladatel agentury.
Ne vždy se ale podaří zachovat vše v tajnosti a novinářům hrozí odplata ze strany vojenské junty. Mladý muž, který nechce prozradit své jméno, vzpomíná, jak se snažil vyfotografovat podvody, které v roce 2008 provázely referendum o návrhu ústavy.
„Běžel jsem do internetové kavárny a začal posílat fotografie. Za chvíli přišli vojáci a zatkli mě. Ve vězení jsem byl dva týdny. Měl jsem štěstí, nemučili mě a propustili. Namluvil jsem jim, že jsem blogger. Kdyby přišli na to, že jsem novinář, skončil bych ve vězení na dlouhé roky“.
Když se ho ptám, proč takovou nebezpečnou práci dělá, odpoví: „Vojenská junta se k lidem v Burmě chová bezohledně. Chci, aby to věděl celý svět. A to riziko, které je spojené s mojí prací, mně zatím docela přitahuje“, říká mladý novinář.
Není blogger jako blogger.
Related Posts:
Bez nich bychom toho věděli o mnoho méně…
Ve čtvrtém poschodí zchátralého domu bez označení nás vítá nesourodá dvojice. Ona – říkejme jí třeba Arkan – drobounká, na první pohled křehká, dívka. On – obr s dlouhými vlasy – říkejme mu třeba Chan – je její manžel. Jí může být kolem pětadvaceti, třiceti. Jemu asi tak pětařicet let. Základnu mají v Dillí a jsou reportéři exilového časopisu Irrawaddy.
Mezi mou a jejich novinářskou prací jsou ale diametrální rozdíly. Moje kamera váží asi čtyři kilogramy. Ta jejich několik dekagramů – je totiž nainstalovaná v baseballové čepici. Já reportáže posílám přes internet. Oni, aby dostali materiál do redakce, musí vyjet mimo Barmu. Já mám zázemí v klimatizované redakci s bezvadným technickým vybavením, oni obývají místnost o rozměrech tři krát čtyři metry čtvereční. Já mohu na ulici oslovit kohokoliv. Oni si naopak musí v Barmě dávat zatracený pozor na to, koho a kdy osloví.
A to jsou jen ty marginálnější rozdíly. Arkan a Chan riskují mnohem víc – mnohaletý kriminál. A to proto, že chtějí v uvozovkách “jen” pravdivě povyprávět o dění v jejich zemi. Mimochodem jména jsou smyšlená záměrně. V případě odhalení by je čekal možná stejně dlouhý trest, jako jejich novinářskou kolegyni z exilového média Democratic Voice of Burma. Dostala čtyřiadvacet let natvrdo…
