Dear visitor, you are viewing an archived website. Please find our main website at www.burma-center.org.

Dobrý den, navštívili jste na archivovanou část našeho webu. Naše hlavní stránky najdete na www.burma-center.org.

Zápisky z Indie – Jan Novák

Blog v rámci projektu Barmského centra Praha

Devatenáct let bez otce

without comments

Tete patří bezesporu mezi nejzvídavější reportéry Mizzimy. Jedenatřicetiletá křesťanka s trojúhelníkovým obličejem je jedna z mála, která v internetové televizi hovoří slušně anglicky. Kromě „vídý“ nebo-li videožurnalistky je také moderátorka. Na otázku jestli má fanoušky překvapí: „před pěti dny mi volal Barmánec Mung Mung žijící ve Spojených státech. Chválil můj projev a čistou výslovnost.“ Sotva to dořekne, zardí se a kulaté tvářičky zčervenají. Rozhodně se jako hvězda necítí.  Tete moderuje týdeník „2010 Election Watch“, který v průměru na internetu sleduje pět set až tisíc diváků. Nejúspěšnější díl z počátku září shlédlo něco málo přes 1800 lidí.  

U společného oběda se jen tak mimoděk zmínila o svém otci. Hre Hlwanovi – seržantu barmské armády, který utekl z Barmy po krvavém masakru v roce 1988. Tehdy vládnoucí junta potlačila masové demonstrace dělníků tím, že do nich střílela. Tete bylo čerstvě devět let. Proč otec uprchl, to pořádně neví. V jejich čjinské rodině se o tom příliš nemluvilo. Zkrátka: „něco jako rodinné tajemství“. Zlom přišel v červnu roku 2007. Po devatenácti letech dostala od rodinného známého zprávu, že její otec žije. A žije v Mizoramu, v indickém svazovém státě na hranici s Barmou. Do té doby jí tátu připomínalo jen pár zažloutlých fotek a matné vzpomínky na dětství.

Prý to nebylo dlouhé rozhodování. Tete opustila na barmské poměry prestižní zaměstnání /reklamní agenturu/ a matce učitelce oznámila, že pojede otce navštívit.  Ke stejnému rozhodnutí dospěli i dva její mladší bratři, v té době jednadvaceti a čtyřiadvacetiletí. Všichni dali mámě sbohem s tím, že za měsíc jsou zpět doma.

K barmánsko-indickým hranicím se dostali vlakem vcelku snadno. Na přechodu hrozilo největší nebezpečí. Trojice se vydávala za Indy žijící v Mizoramu. Celníci v nich nesměli poznat Barmánce. Vše, co připomínalo Barmu muselo pryč. Dokumenty, certifikáty ze školy,  bible v jazyce falam, oblečení, tradiční šperk, knihy, dokonce i flip-flopy museli vyměnit za indické boty. „Nevím přesně který den, ale byl první týden v prosinci, kdy jsme se poprvé v životě ocitli v cizí zemi. Pamatuji si, že bylo těsně po západu slunce a na obzoru se rýsoval vysoký kopec. Celý byl doslova posetý světýlkama z rozsvěcených domů. Fascinoval mně ten pohled. Když jsem se pak otočila zpátky, na barmské straně nesvítilo nic. Byla tam hluboká tma.“

V Mizoramu žije nejpočetnější komunita barmských uprchlíků v Indii. Od nich se Tete dozvěděla, že táta pouhých pět dní před jejich příjezdem odcestoval do Dillí. Záhy si trojice ověřila, že informace se mimo Barmu šíří velice rychle. Její telefonní číslo se dostalo do správných rukou a najednou Tete zazvonil telefon. Po devatenácti letech slyšela hlas svého otce. „Zpočátku jsem vůbec nemohla mluvit. Jen jsem stála jak přibitá, poslouchala ho a brečela. Když jsem se pak zmohla na pár slov, nebyla žádná duchaplná konverzace. Zeptali jsme se navzájem jak se máme. My dobře, on taky dobře. Stále mi opakoval, abychom se vydali za ním do Dillí.“

Na tu cestu prý Tete nezapomene, protože při ní měla snad největší hlad. Ve vlaku nesměli vůbec promluvit, natožpak požádat o jídlo. Kdyby někdo zjistil, že hovoří barmsky a udal je, čekalo by trojici pravděpodobně vězení a následná deportace zpět do země. Což by v Barmě znamenalo ještě delší vězení. Jak kilometry ubíhaly, Tete si během onoho hladového dne a noci uvědomila, že domů se bude vracet velice obtížně. Půjde-li to vůbec.

Dillí přineslo zcela nové zážitky a poznání. „Třeba jsem poprvé v životě viděla demonstraci. Zpočátku mi nešlo do hlavy, proč ten dav lidi mává transparenty, něco křičí a jdou v houfu kamsi. Taky jsem neznala slovo „refugee“ (uprchlík). Když mi máma později volala, řekla jsem, že se máme dobře a táta že pracuje v nějaké firmě, která se jmenuje Refugee Camp.“ Ten nejsilnější zážitek byl ale samozřejmě moment, kdy vlak zastavil na konečné. Otce poznala na zaplněném peróně hned, ale přišel jí starý, sešlý, vrásčitý. Rozhodně ne jako ten na popraskané fotografii. Bratři tátu nepoznali vůbec. Ani nemohli. Byli příliš malí, když odešel. „Kluci stáli v pozoru a dívali se na něj. Nic neříkali, jen ho pozorovali…“

Tady se Tete ve vyprávění zastaví, chvíli se odmlčí a pak povídá: „když o tom tak přemýšlím, stejně ty nejlepší příběhy píše život sám. Žádná televize.“ Sotva to dořekne, zazní ze studia znělka televize Mizzima. To znamená, že má jít moderovat. Moderovat pořad vysílaný Barmánci, o Barmáncích, ale z Indie.

Třiatřicet měsíců uplynulo od chvíle, kdy za sebou Tete nechala onu barmskou tmu. Stále žije se svým otcem, který je nemocný, a bratry v malém bytě nedaleko redakce. S mámou je v pravidelném kontaktu. Tete už ví, že se domů vrátit nemůže. Ví už dobře, co znamená slovo uprchlík /sama jím je/, a také ví, že demonstrace je vlastně hrozně fajn houf lidí, kteří jen využívají svého práva protestovat.  A ví, že být “vídým” je poslání…

Written by Jan Novák

September 24th, 2010 at 9:15 pm

Posted in Obecně

Tagged with ,

css.php