Vypadáte totiž jinak, než se patří, žijete podle úplně jiných pravidel, než se patří, a navíc nemáte ani vindru, která by vám alespoň na chvíli patřičnou pozornost koupila. Den za dnem tak živoříte jako nejposlednější z posledních na dně kastovního systému. Co naplat, že jste byl doma kněz, podnikatel nebo náboženský vůdce zvyklý vést masy. To tady nikoho nezajímá. Vítejte mezi barmskými uprchlíky v Dillí.

Kudy kam?

Do rodné země se vrátit nemohou. Nic na tom nezměnilo ani nedávné propuštění Aun Schan Su Ťij, ani zdánlivě demokratické volby, které potvrdily jen to, že žádná demokracie se v Barmě nekoná a konat nebude. Generálové pouze se převlékli z nepohodlných uniforem obtěžkaných metály do pečlivě střižených sak. Jinak vše při starém – represe, vězení, pracovní tábory, genocida národnostních menšin.

Stejně trnitá jako cesta domů, je ale i cesta dál. Do Evropy nebo Spojených států. Na legální přesídlení pod hlavičkou Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se čeká roky a vyvolených je i tak jen hrstka. Rodiny s dětmi a vůdcové komunity, u nichž úředníci vycítí šanci na snadnou a bezbolestnou integraci. Neodmítne nikdo, vystřízlivění ale přichází rychle. Lidé, kteří byli zvyklí vést komunitu, často končí u veřejně prospěšných prací, v kuchyních, na stavbách nebo na podpoře. „Své by o tom mohli vyprávět i někteří z přibližně osmi desítek Barmánců, které přijala Česká republika,“ upozorňuje Sabe Soe z Barmského centra Praha. „Děti se navíc přizpůsobují novému světu okolo mnohem rychleji než rodiče. Výsledkem je vzájemné odcizení a mezigenerační problémy,“ dodává Barmánka, kterou osud přivanul do Čech ještě před pádem železné opony. Kromě legální cesty samozřejmě existují i jiné. V přecpaných návěsech kamionů, v podpalubí nebo s falšovanými doklady. Ty ale většinou končí ještě hůře.

Čtěte dál

Related Posts:

• Devatenáct let bez otce
• Život uprchlíka
• Síla vyprávění

Shodnout se nemohou ani ti žijící v exilu, kterých je dnes po celém světě rozeseto na pět milionů, nejvíce z nich v Thajsku, Malajsii a Indii. Mezi nejhlasitější stoupence bojkotu patří barmští mniši. Jejich důvěru v postupnou demokratickou transformaci zničila armáda před třemi lety, kdy krvavě potlačila šafránovou revoluci. „Věřili jsme, že můžeme Barmu změnit. Doufali jsme, že vliv, který v zemi máme, dá věci do pohybu,“ svěřuje se mnich U Pyinnyazatwta, před emigrací jeden z vedoucích kláštera v druhém největším barmském městě Mandalay.

Režim byl ale nakonec silnější. Údajně také proto, že proti revoltujícím buddhistickým mnichům nasadil křesťanské vojenské jednotky. Zmáčknout spoušť tak bylo mnohem snazší. Podle oficiálních vládních statistik zemřelo během nepokojů celkem 13 osob, neoficiální čísla ale mluví jinak. Podle nich přišlo o život minimálně třicet mnichů a další desítky civilistů. „Od letošních voleb proto nečekám vůbec nic. A nikdy je neuznám. Jak někdo může mluvit o demokracii, když je řada mých bratrů stále ještě zavřená, když nemůžeme kandidovat, a dokonce ani volit!“ připomíná mnich. Po neúspěchu šafránové revoluce musel U Pyinnyazatwta stejně jako řada jeho kolegů zemi opustit. Dnes přežívá v indickém Dillí mezi hinduisty a převážně křesťanskými barmskými uprchlíky. Buddhistů je tu jen hrstka.

Odstraněním nepohodlných mnichů ale předvolební přípravy junty pouze začínají. Další pojistky zakotvila nová ústava schválená celonárodním referendem z roku 2008, které proběhlo jen několik týdnů poté, co Barmu zpustošila největší živelná katastrofa v dějinách země, cyklón Nargis. Nejdůležitější z paragrafů garantuje čtvrtinu křesel v obou komorách parlamentu armádě, ať již bude výsledek jakýkoliv.

Vyhoďme ji z kola ven

Ze hry byla navíc vyšachována i klíčová postava opozice a podle mnohých jediná osoba, která dokáže semknout Barmánce napříč etniky, Aun Schan Su Ťij. Ze všeho nejdříve přišla o možnost kandidovat na prezidentku; to když se do ústavy „vloudila“ věta, že hlava státu nesmí mít za manžela cizince. V květnu tohoto roku ji pak další zákon vymazal i ze všech ostatních kandidátních listin. Mezi uchazeči se podle něj nesmí objevit nikdo soudně trestaný. A Aun Schan Su Ťij samozřejmě trestána byla. Naposledy v srpnu 2009, kdy si od režimu vysloužila prodloužení domácího vězení o 18 měsíců za porušení toho stávajícího.

Držitelka Nobelovy ceny míru a dcera osvoboditele Barmy se přitom mezi místními těší obrovské úctě: pro svou oddanost nenásilnému boji za svobodu i proto, že místo pohodlného života v exilu strávila posledních 15 z jednadvaceti let v domácím vězení. Její fotografie visela v každé domácnosti, kterou jsem během pobytu mezi barmskými exulanty navštívil. „Je to osvícená a krásná žena s obrovským srdcem,“ říká o ní Tint Swe, který byl společně s ní v roce 1990 zvolen do posledního demokratického parlamentu.

Poté, co režim zakázal Aun Schan Su Ťij kandidovat, vzdala se v květnu účasti ve volbách celá Národní liga pro demokracii. „Kdybych byl v její pozici, udělám to samé. My, kteří jsme na vlastní kůži zažili předchozí volby a následnou reakci režimu, moc dobře víme, jak generálové myslí. Nezáleží na tom, jestli je u moci So Maun, jako před dvaceti lety, nebo Than Šwei nyní. Jsou to jen jména v uniformách, která si chtějí obléct saka a uvázat hedvábné kravaty. První pokus se jim nepovedl, proto to zkoušejí znovu. Nepodceňujme je. Nevěřme, že jim jde o demokracii,“ varuje Tint Swe, který se po útěku ze země vrátil ke své původní profesi a v Dillí zprovoznil kliniku uprchlíky, financovanou z rozvojové pomoci. I pro něj jsou volby jen hrou legitimizující stávající režim. „Není to elekce, je to selekce,“ dodává. Rozhodnutí Aun Schan Su Ťij podporuje i přesto, že proarmádním stranám odpadl poslední vážný protivník a jejich cesta k pohodlné většině je zcela otevřená. Žádná podobně silná demokratická strana schopná oslovit voliče na celostátní úrovni v zemi zkrátka není.

O celkem 1 158 křesel uzákoněných ústavou (nevolí se jen do parlamentu, 660 křesel z celkového počtu připadá na regionální a lokální shromáždění) se tak 7. listopadu utkají nerovní soupeři. Celonárodní prorežimní strany a malé etnické partaje s lokálním dosahem. Ty se sice těší místní oblibě, jejich případná povolební spolupráce však bude obtížná.

Přesto díky volbám vznikne opozice. Pravděpodobně slabá, i tak ale opozice. Pokud se tentokrát armáda rozhodne volby nebojkotovat, budou se poprvé od roku 1962, kdy demokracii smetlo vojenské povstání, na moci podílet i lidé s jiným než armádou diktovaným názorem. Právě proto se mnozí domnívají, že by se volit mělo. Věří, že postupná integrace demokratických složek do rozhodovacího procesu a funkční opozice mohou režim nahlodat zevnitř a krůček po krůčku tak připravit živnou půdu pro nadcházejí léta.

Barma není Severní Korea

„Vsadím se s tebou, že do roku 2013 budeme mít pobočku přímo v Rangúnu. Barma v té době ještě nebude zcela demokratická, ale již po letošních volbách se situace začne uvolňovat. Mladí Barmánci jsou chytří, dokážou efektivně komunikovat, bojovat proti cenzuře, obcházet vládní restrikce. Barma zkrátka není Severní Korea,“ tvrdí mi Soe Myint, šéfredaktor prominentního exilového webu Mizzima, kterého v roce 1990 proslavil únos Boeingu 747 na pravidelné lince Bankok–Rangún se dvěma sty cestujících na palubě. Radikálním činem chtěl upozornit svět na dění v Barmě. A podařilo se mu to. Tiskovou konferenci po propuštění tehdy dvacetiletého mladíka přenášely všechny hlavní zpravodajské stanice. Od té doby bojuje s juntou slovy.

„Ano, demokracie je v zemi nedostatkovým zbožím i dnes. Mnohem větším problémem je však ekonomická nesvoboda. Zatímco junta a její přisluhovači bohatnou, generálové používají chudobu jako velmi levný a efektivní nástroj kontroly,“ upozorňuje exilový šéfredaktor, který má v Barmě síť zpravodajů a do země pravidelně vysílá i kmenové redaktory. „Čtou a poslouchají nás i generálové a vojáci, vím to,“ tvrdí Soe Myint. Právě pro ně připravuje týden co týden rozhlasovou hru kritizující špatné poměry v armádě a přešlapy režimu.

Za práva menšin

Největšími zastánci voleb jsou ale Barmánci se silným etnickým cítěním, kterým nejde primárně o globální dění, ale především o boj za práva jednotlivých menšin – Čjinů, Kačjinů, Karenů a dalších. A těch je v zemi, kde vláda oficiálně uznává 135 různých etnik, sdružených do osmi „hlavních“ národností, opravdu mnoho. Podle etnické příslušnosti se Barmánci „dělí“ i v exilu: navzájem spoluprací jen výjimečně. „Pomáháme řešit případy etnicky motivovaných trestných činů, jejichž terčem jsou Čjinové,“ upozorňuje mě Ro Mawi, předseda Čjinského výboru pro uprchlíky, působícího v západní části Dillí. „Svůj výbor tu ale mají i Kačjinové a další,“ odpovídá Ro Mawi na otázku, proč pomáhá pouze Čjinům.

O tom, jak uzavřená jsou některá etnika, svědčí i fakt, že již zmínění Kačjinové mají v populací šestnáctkrát více lidí nakažených virem HIV než zbytek Barmy. Právě díky národnostní různorodosti předpovídají mnozí experti Barmě neklidnou budoucnost, i pokud by v zemi zvítězila demokracie. Situace tak trochu připomíná dění v bývalé Jugoslávii.

Kousek svobody

Nadcházející volby ale i demokracie jako taková mají v Barmě ještě jeden, pro nás těžko představitelný rozměr. Každý, komu je méně než dvacet let, nikdy žádné volby nezažil, lístek do urny měli šanci vhodit jen ti, kterým je dnes minimálně třicet osm, a na poslední nerozehnanou demokratickou vládu si dnes vzpomenou jen opravdoví pamětníci. I malý doušek svobody a demokracie je tak pro místní nesmírně cenný. A to i přesto, že po něm v ústech zůstává velmi trpká pachuť.

Zkrácená verze textu vyšla v týdeníku Respekt

Připraveno ve spolupráci s Barmským centrem Praha.

Čtěte originál na stránkách Finmag.cz.

Related Posts:

• Barmské dilema
• Su Ťij do parlamentu? Ano! – Su Ťij do vlády? Ne!
• Co mají společného volby v Barmě a Cripsy noodles?

Jak si můžete vážit sebe sama, když nedokážete uživit vlastní rodinu, když musíte každý večer vyrazit na trh hledat zbytky nebo když nemůžete zvednout ruku proti mužům, kteří vás ošahávají a pokřikují na vás nemravné návrhy? Kde za téhle situace hledat naději, když kolem sebe vidíte jen bídu, beznaděj a zmar?

Přesto se najdou výjimky. Jednou z nich je Lahtaw Zau Raw a jeho čtyři kačinští přátelé. Ano, měli štěstí – dosáhli na jeden z mirkograntů Barmského centra Praha, díky němuž si mohli pronajmout malý podkrovní pokojík a přeměnit ho v polní kuchyni. To nejdůležitější ale do projektu vložili sami: touhu postavit se vlastní nohy. Povedlo se. Jen za první měsíc dokázali v provizorní restauraci uvařit, roznést a především prodat celkem 840 barmských jídel. Z každého “talíře” (porce, mimochodem vynikající, se roznášejí v plastikových sáčcích) si sice nechávají jen pět až deset rupií, tedy něco mezi dvěma a pěti korunami, i tak je ale více než dvoutisícový zisk (v korunách) pro pět lidí mezi uprchlíky něco nevídaného.

Úspěch projektu se navíc velice rychle roznesl po okolí. Lahtaw a jeho kolegové tak již nevaří jen pro jednotlivce. Nudle či polévku si u nich objednávají i pořadatelé konferencí a dokonce Vysoký komisariát pro uprchlíky.

Že se jejich kuchyni daří, ale snadno poznáte i bez toho, aniž by o sobě řekli jediné slovo. Znovunalezená důvěra v sebe sama, tak vzácná mezi lidmi, kteří museli opustit své domovy, jim doslova tryská z očí. Jsou hrdí a mají proč! Už nejsou odkázaní na ostatní, nemusejí čekat, kdo se nad nimi slituje…

Nebýt ale onoho finančního pošťouchnutí, možná by se dnes tvářili úplně jinak. Možná by dnes, stejně jako řada jiných seděli ve tmavém pokoji a se svěšenými rameny čekali, co bude dál.

I proto jsou cílená rozvojová pomoc a mikrogranty tak důležité…

Related Posts:

• No Related Posts

Barmská vláda je totiž řádově o několik stupňů podnikavější než ta naše česká. Zatímco naši politikové a političky o dechberoucích výhodách PPP projektů (Public Private Partnership) jen tlachají, generálové jdoucí po keši jako holubi po flusu už dávno jednají. A jde jim to náramně.

“Takže vy si žádáte kvalitní silnici? Inu proč ne, máte ji mít… Aha, takže my na ni nemáme… Hmm… Tak proč ji necháme postavit soukromníky. To je přece nápad… My budeme spokojení, protože prodáme vyvlastněné pozemky, soukromník bude spokojený, protože se mu na mýtném bohatě vrátí vynaložené prostředky, a lid bude spokojený, protože bude mít po čem jezdit.” Tahle nějak asi uvažovali barmští generálové, když se poprvé sešli nad projektem Rangoon-Mandalay.

Aby junta maximalizovala svůj zisk rozhodla se v souladu se základním pravidlem investičních stratégů co nejvíce diverzifikovat své portfolio. Moudrá to rada. Jenže Barmánci ji dohnali tak trochu ad absurdum. Trasu měřící 577 kilometrů rozdělili na devět úseků. Na výstavbu každého z nich se pak vypsali veřejnou soutěž. Jejím cílem ale nebyla nejnižší cílová cena. Šlo prostě o to, která ze společností zaplatí juntě za daný úsek trasy nejvíc. Úspěch aukce byl fenomenální. Svou díl koláče si ukrojilo hned sedm firem. Dvě pak získaly dokonce dvojitou porci.

Cestou z Rangoonu do Mandalay tak dnes potkáte celkem devět mýtných bran a jedenáct vážicích stanic kontrolujících zda vozidlo nepřesáhlo povolenou hmotnost. Cena za průjezd je sice rozdílná podle typu a váhy vozidla, za mosty, průjezdy municipalitami a vážicími stanicemi ale musejí platit všichni. Samozřejmě každé ze zainteresovaných firem zvlášť. Plně naložený nákladní kamion tak dnes za jednosměrnou cestu zaplatí 300 tisíc kyatů, což je podle oficiálního vládního kurzu, nekecám, 50 tisíc dolarů. Ten ale naštěstí v Barmě nikoho nezajímá (o tom, proč, třeba příště). I tak ale vyjde jedna projížďka na úctyhodných 5779 korun!

Barmánci si mýtné samozřejmě dovolit nemohou. Tedy kromě těch, kteří kamarádí s armádou. A tak po dálnici zkrátka nejezdí. Pro srovnání: V České republice by kamion se čtyřmi a více nápravami zaplatil za jízdu po stejném úseku necelých 4 673 korun. Jasně, rozdíl to není zas tak katastrofální, nezapomeňte však, že průměrný Barmánec si za měsíc vydělá necelých 366 korun, zatímco průměrný Čech korun 23 513. Tedy 64x více…

Cesta po dálnici se tak vyplatí snad jedině tomu šťastlivci, který denně vozí čerstvé humry na ranní tabuli  některému z generálských synků.

Related Posts:

• No Related Posts

I tak se mi ale ve špatně osvětlené místnosti nedýchá vůbec dobře. Reflexivně se začínám ošívat a každé hmyzí zabzučení mi připomíná, že jsem ráno na webu četl o zvýšeném počtu nakažení horečkou Dengue. “Taky ti mohlo dojít, že když jdeme navštívit doktora při práci, budou tu nemocní, ne? Co čekáš,” brumlám si pod fousy.

……

Tak tahle nějak, doplněna o moje pocity “zápaďáka”, vypadá jedna z ordinací doktora Tint Swe, stále ještě legitimního poslance demokratického parlamentu z roku 1990. Poslanecké časy už jsou však dávno pryč. Místo saka a kravaty dnes Swe potkáte v bílém doktorském plášti. Na sobě ho měl i při naší odpolední návštěvě. Dříve jsme přijít nemohli. V té samé ordinaci v části oddělené plentou totiž před naším příchodem provedl amputaci prsu. Jak se povedlo zachovat všechno sterilní, nechápu…

Po ní již řešil jen obvyklé případy: riziková těhotenství u mladých dívek – té, kterou jsme potkali v ordinaci, bylo v době početí šestnáct – a sezónní teploty a zažívací problémy u dětí. Ty sice na první pohled nevypadají nijak vážně, mezi barmskými uprchlíky ale mohou končit tragicky. “Nějaké základní léky tu sice máme. Pro všechny ale nevystačí. Cokoliv dražšího je už nad naše síly úplně,” odpovídá Swe na zřejmou otázku. “A co tedy děláte, když lidem pomoci nemůžete?” ptám se.

Doktor Swe jen pokrčí rameny a pousměje se…

Kdyby žil kdekoli jinde, třeba ve Spojených státech nebo v Anglii jako řada jeho kamarádů z poslaneckých lavic, určitě by se měl mnohem lépe. Dokud se však nezmění blbá nálada v Barmě, bude nadějí pro barmské uprchlíky v Západním Dillí.

Related Posts:

• No Related Posts

Rozhodně víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Na první pohled vypadá obojí docela lákavě. Trochu nezvykle, ale lákavě.

První sousto vás překvapí. Chvíli si ho válíte po jazyku a přemýšlíte, “co to se ksakru děje”. Nemůžete se rozhodnout, jestli jo, nebo ne. Chutná, nechutná. Nakonec se necháte přesvědčit. Křupavé nudle stejně jako volby pořádané v nedemokratické zemi po dvaceti letech by přece měly dostat šanci. Po nějaké době ale zjistíte, že vám krmě s každým dalším soustem těžkne na jazyku a polyká se čím dál tím hůř. Nepomáhají ani mohutné doušky pramenité vody z úpatí Himalájí. Vnímáte už jen to odporné křupání…

Dozvíte se, že jediná osoba s dostatečně silným mandátem na to, aby sjednotila etnicky a nábožensky rozháranou opozici se voleb nezúčastní ani náhodou, protože  “jsou nespravedlivé a neférové” a její participace (a zmanipulovaná porážka) by posloužila režimu jen jako legitimizační nálepka, kterou by vmetl do tváře remcajícím zahraničním pozorovatelům. “Co pindáte, vždyť i Aung San Suu Kyi se nám přece podepsala? Raději se věnujte vašim problémům. Nás nechte na pokoji! Jsme teď demokracie, víte?”

A přesně to by nepomohlo vůbec ničemu.

Z nudlí stejně jako z voleb tak bude profitovat jedině kuchař (junta) a číšníci a všichni ostatní podržtažkové (lidé ze soukromého sektoru úzce spolupracující s armádou, které volby vynesou do politického nebe). Na prohnilém menu  a celém systému se ale nezmění nic: Zákazníci (běžní obyvatelé Barmy) zapláčou, kuchař a číšníci pak po zavíračce zaskočí na večeři ke konkurenci. Peněz na to budou mít dost. Suma sumárům.  Obojí – jak volby, tak nudle – je zkrátka pěkný humus.

Dnešní poučení na závěr proto zní: Pokud něco na první pohled vypadá lákavě, ještě to neznamená, že se z toho nakonec nepoblijete.

Věřte mi, vím, co říkám. A tím titulem z brněnské politologie to tentokrát opravdu není.

Zítra si povíme něco o dietě…

Related Posts:

• Su Ťij do parlamentu? Ano! – Su Ťij do vlády? Ne!
• Barmské volby: Vhodit, nebo zahodit?
• Barmské dilema

Již brzy se právě sem začnou valit moje zážitky z pracovního výletu do “indické Barmy” nebo možná “barmské Indie”, kam zítra vyrážíme společně se dvěma dalšími kolegy – českými novináři Janem Novákem a Jaromírem Markem, jejichž blogy najdete v seznamu těsně nad tím mým.

Těšte se. Já totiž upřímně věřím, že to bude stát zato…

A nejen pro ta očkování a 95 procentní DEET, postrach indických komárů, který jsem si zakoupil s varováním, že to nejspíše odnesou moje brýle. Jsou totiž z plastu a DEET se s plastem příliš nekamarádí. Přesněji řečeno ho leptá. Na otázku, jak je možné, že je mu schopná odolat lidská kůže, mi paní lékárnice bohužel odpovědět nedokázala. Pokusím se na ni proto odpovědět sám. Stejně jako na to, proč je dnes Barma na míle vzdálená demokracii, nebo proč se vlastně tamní vojenská junta vedená obrýleným Than Šweiem rozhodla 7. listopadu uspořádat všeobecné volby, pátý ze sedmi kroku na cestě za “vytouženou” demokracií, kterou si vytyčil všemocný Národní koncil míru a rozvoje (State Peace and Development Council) v roce 2003.

Do Indie za barmskými uprchlíky a exilovými novináři odjíždím s pocitem, že ne všechno, co se tu objeví, bude příjemné čtení a že opravdová demokracie stále čeká za zavřenými dveřmi. Jenže stát se může cokoliv. Pro příklady přitom vůbec nemusíme chodit daleko. Tak schválně, kolik z vás si bylo o Vánocích roku 1988 jisto, že si za rok budou moci blahopřát v zemi plné revolučních změn?

Štěstí je ale vždy třeba vyjít naproti. A právě to barmští exiloví novináři dělají. Snad se mi podaří přihodit i mou trošku do mlýna.

Přeji vám všem příjemnou dobrou noc.

Related Posts:

• No Related Posts