Cesta z Prahy do Brna občas připomíná peklo na zemi. Panely, bouračky, zúžení a zase panely. Dvě stě kilometrů pekla na zemi ochucené studenou sekanou U Devíti křížů. V porovnání s cestou z bývalého barmského hlavního města Rangoonu do Mandalay, myanmarského Brünnu, ale nejde o nic jiného, než o procházku rajskou zahradou. Nevyrovnají se jí ani s majoránkou a česnekem promíchané kousky tlející vepřovo-hovězí směsi.
Barmská vláda je totiž řádově o několik stupňů podnikavější než ta naše česká. Zatímco naši politikové a političky o dechberoucích výhodách PPP projektů (Public Private Partnership) jen tlachají, generálové jdoucí po keši jako holubi po flusu už dávno jednají. A jde jim to náramně.
“Takže vy si žádáte kvalitní silnici? Inu proč ne, máte ji mít… Aha, takže my na ni nemáme… Hmm… Tak proč ji necháme postavit soukromníky. To je přece nápad… My budeme spokojení, protože prodáme vyvlastněné pozemky, soukromník bude spokojený, protože se mu na mýtném bohatě vrátí vynaložené prostředky, a lid bude spokojený, protože bude mít po čem jezdit.” Tahle nějak asi uvažovali barmští generálové, když se poprvé sešli nad projektem Rangoon-Mandalay.
Aby junta maximalizovala svůj zisk rozhodla se v souladu se základním pravidlem investičních stratégů co nejvíce diverzifikovat své portfolio. Moudrá to rada. Jenže Barmánci ji dohnali tak trochu ad absurdum. Trasu měřící 577 kilometrů rozdělili na devět úseků. Na výstavbu každého z nich se pak vypsali veřejnou soutěž. Jejím cílem ale nebyla nejnižší cílová cena. Šlo prostě o to, která ze společností zaplatí juntě za daný úsek trasy nejvíc. Úspěch aukce byl fenomenální. Svou díl koláče si ukrojilo hned sedm firem. Dvě pak získaly dokonce dvojitou porci.
Cestou z Rangoonu do Mandalay tak dnes potkáte celkem devět mýtných bran a jedenáct vážicích stanic kontrolujících zda vozidlo nepřesáhlo povolenou hmotnost. Cena za průjezd je sice rozdílná podle typu a váhy vozidla, za mosty, průjezdy municipalitami a vážicími stanicemi ale musejí platit všichni. Samozřejmě každé ze zainteresovaných firem zvlášť. Plně naložený nákladní kamion tak dnes za jednosměrnou cestu zaplatí 300 tisíc kyatů, což je podle oficiálního vládního kurzu, nekecám, 50 tisíc dolarů. Ten ale naštěstí v Barmě nikoho nezajímá (o tom, proč, třeba příště). I tak ale vyjde jedna projížďka na úctyhodných 5779 korun!
Barmánci si mýtné samozřejmě dovolit nemohou. Tedy kromě těch, kteří kamarádí s armádou. A tak po dálnici zkrátka nejezdí. Pro srovnání: V České republice by kamion se čtyřmi a více nápravami zaplatil za jízdu po stejném úseku necelých 4 673 korun. Jasně, rozdíl to není zas tak katastrofální, nezapomeňte však, že průměrný Barmánec si za měsíc vydělá necelých 366 korun, zatímco průměrný Čech korun 23 513. Tedy 64x více…
Cesta po dálnici se tak vyplatí snad jedině tomu šťastlivci, který denně vozí čerstvé humry na ranní tabuli některému z generálských synků.
I tak se mi ale ve špatně osvětlené místnosti nedýchá vůbec dobře. Reflexivně se začínám ošívat a každé hmyzí zabzučení mi připomíná, že jsem ráno na webu četl o zvýšeném počtu nakažení horečkou Dengue. “Taky ti mohlo dojít, že když jdeme navštívit doktora při práci, budou tu nemocní, ne? Co čekáš,” brumlám si pod fousy.
Rozhodně víc, než by se mohlo na první pohled zdát.