Podobný pocit už jsem zažil mnohokrát. Zase jednou přede mnou leží prázdný list papíru. Zase jednou píši první větu jen proto, abych ji za pár vteřin zase smazal a zkusil to z jiného, snad lepšího konce. Tentokrát ale dostane místo poetiky prostor stručné zpravodajské oznámení:
Již brzy se právě sem začnou valit moje zážitky z pracovního výletu do “indické Barmy” nebo možná “barmské Indie”, kam zítra vyrážíme společně se dvěma dalšími kolegy – českými novináři Janem Novákem a Jaromírem Markem, jejichž blogy najdete v seznamu těsně nad tím mým.
Těšte se. Já totiž upřímně věřím, že to bude stát zato…
A nejen pro ta očkování a 95 procentní DEET, postrach indických komárů, který jsem si zakoupil s varováním, že to nejspíše odnesou moje brýle. Jsou totiž z plastu a DEET se s plastem příliš nekamarádí. Přesněji řečeno ho leptá. Na otázku, jak je možné, že je mu schopná odolat lidská kůže, mi paní lékárnice bohužel odpovědět nedokázala. Pokusím se na ni proto odpovědět sám. Stejně jako na to, proč je dnes Barma na míle vzdálená demokracii, nebo proč se vlastně tamní vojenská junta vedená obrýleným Than Šweiem rozhodla 7. listopadu uspořádat všeobecné volby, pátý ze sedmi kroku na cestě za “vytouženou” demokracií, kterou si vytyčil všemocný Národní koncil míru a rozvoje (State Peace and Development Council) v roce 2003.
Do Indie za barmskými uprchlíky a exilovými novináři odjíždím s pocitem, že ne všechno, co se tu objeví, bude příjemné čtení a že opravdová demokracie stále čeká za zavřenými dveřmi. Jenže stát se může cokoliv. Pro příklady přitom vůbec nemusíme chodit daleko. Tak schválně, kolik z vás si bylo o Vánocích roku 1988 jisto, že si za rok budou moci blahopřát v zemi plné revolučních změn?
Štěstí je ale vždy třeba vyjít naproti. A právě to barmští exiloví novináři dělají. Snad se mi podaří přihodit i mou trošku do mlýna.
Přeji vám všem příjemnou dobrou noc.
