Burmese pay their last respects to Václav Havel

 

“This is not only a loss for one person or one country, it is a great loss for humankind.”

Aung San Suu Kyi

This message was conveyed today through her assistant Htin Kyaw in Burma at the request of Burma Center Prague. Suu Kyi also said that she would write an article dedicated to and honoring Mr. Havel, that would be published in the Japanese newspaper The Mainichi Daily News next month.

The importance of the dissident, playwright and former Czechoslovak and Czech president Václav Havel for the global support of Burma cannot be overstated. Havel nominated Aung San Suu Kyi for the Nobel Peace Prize in 1991, and it was no one more than him who kept Burma on the public agenda of the Czech Republic until now.

When Suu Kyi celebrated her 60th birthday while still under house arrest, Havel wrote an article entitled “A Rose for the ‘Unfree'” in the Washington Post. In that article, he expressed his wish to personally give her a rose after she gained freedom. In the end, it was Aung San Suu Kyi who presented roses to him, although not in person. A delegation of Burmese activists and former political prisoners together with the former Czech ambassador to Burma H.E. Jiří Šitler paid their last respects at Havel’s coffin, laying a bouquet of roses with a ribbon that said “To a True Friend – Aung San Suu Kyi”.

It is sad that Havel did not manage to see Burma in freedom, and that his deteriorating health has prevented him from visiting Aung San Suu Kyi. But he will still after having passed away remain the most important European statesman for the people of Burma, and one who they will always remember with gratitude, because he has done more for their country than most of their own rulers.

Related Posts:

Burma Center Prague’s online dictionary hits the 1 mio mark

screenshot of the dictionary

And the ad banner says: "Life is searching". So true.

Whoohoo! I was waiting for the right moment when the counter would jump across the 1,000,000 mark. OK, I missed it. Never mind.

So, what’s next? We have some plans to integrate the dictionary into the upcoming activities. Until then, enjoy it in its unspoiled beauty at www.burmese-dictionary.org. ;-)

Related Posts:

Dillím po stopách šafránu

Rozlišování odstínů barev nikdy nebyla moje silná stránka. Šafránovou jsem objevil až díky oné revoluci. A procházce po Dillí.

Že by to bylo tím, že jí je jako šafránu? To určitě neplatí. Spíš mě zmátlo, že se v češtině častěji používá termín sytě žlutá. Možná to zní překvapivě, ale ani sami Barmánci často nevědí, která to ta šafránová vlastně je. V barmštině se totiž tomuhle odstínu říká zlatožlutý. Jak známo, tohle jméno dala barmské revoluci roucha buddhistických mnichů, kteří se postavili do jejího čela a jejichž záběry z demonstrací oblétly celý svět. Vlastně je to zavádějící. Revoluce udělala šafránové barvě medvědí službu. Vždyť většina barmských mnichů nosí roucha tmavě červená!

Tak, která barva vlastně patří šafránu? Samozřejmě ta žlutá. V buddhismu, podobně jako v Hinduismu, je to barva země – barva, která vyjadřuje sebezapření a odříkání, ale také nezaujatost a odstup. Jak Barma, tak Indie, ji má přímo ve státní vlajce. A šafránová roucha nosí i část barmských mnichů.

Když už jsem v tom Dillí, snažím se najít pro své odstínové pochybnosti nějaký důkaz, který by mi mou šafránovou představu definitivně potvrdil. A tak na tržišti v Pahárganži poprosím o špetku šafránu prodavače koření. Vyndá hrst sušených šafránových blizen a sype je přede mne na pult. Zrada! Koukám na něj, dávám si je na světlo. Cože? Vždyť šafrán je opravdu tmavě červený jako ta roucha většiny barmských mnichů. Teď už jsem totálně zmatený. Tomuhle se říká šafránová barva? Ptám se naivně prodavače. Ten se na mě pohoršeně podívá a vytáhne zlatožlutě zářící prášek z květů. Tohle je ta šafránová!

Related Posts:

  • No Related Posts

Babička

Potkal jsem ji v New Delhi. Maličkou babičku se silnými brýlemi na očích. Na vlasech pletenou vlněnou síťku.  Přitočila se k nám, protože si nás s někým spletla a začala vyprávět o svém životě. Nebylo to radostné vyprávění. Její manžel pracoval v Barmě jako učitel. Když byl na návštěvě v Rangúnu, přimotal se k protivládní demonstraci a byl zatčen. Ve vězení zemřel. Ona uprchla do Indie. Zůstala v Mizoramu. Ve státě, který s Barmou bezprostředně souvisí. To byl rok 2008. O rok později zachvátilo Mizoram etnicky motivované násilí. Příslušníci převažující národnosti Mizů začali vyhánět etnické menšiny: Čjiny, Lušaje, Barmánce. Stovky domů byly vypáleny, tisíce lidí byly vyhnány ze svých domovů. Mezi nimi i naše maličká paní. Odešla do hlavního města, kde žije barmská komunita. Dvě z jejích pěti děti se ale během etnických čistek ztratily. O dvou svých synech nemá už dva roky zprávu. Neví, jestli vůbec žijí nebo byli dávno zabiti. A život v Delhi? Bez peněz, bez práce, bez pořádného bydlení. V noci chodí sbírat na trh zbytky zeleniny, která už se nehodí k prodeji. To je jediný zdroj její obživy. Je to smutný příběh, jakých není málo. Ptám se, kolik má roků: prý šedesát. Ve věku, kdy je u nás spousta lidí v plné síle, vypadá jako malá, do sebe schoulená babička.

Related Posts:

  • No Related Posts

Řešení není

V tkalcovských dílnách pracují hlavně ženy

Celé údolí je plné zvuku tkalcovských stavů. Jsme ve vesnici Zuangtui na předměstí Aizawlu, hlavního města státu Mizoram. Patrové budovy postavené z vlnitého plechu, jsou přilepené k prudkým srázům. Opírají se o dřevěné kůly a vypadají, jako by se každou chvíli měly zhroutit dolů do údolí. Vevnitř se ale pilně pracuje. Za tkalcovskými stavy sedí muži a především ženy. Pod jejich zručnýma rukama vznikají barevné látky. Všichni sem přišli ze sousední Barmy a všichni se do ní také chtějí vrátit. Až si vydělají dostatek peněz. Trochu mi to boří zažité představy o barmských uprchlících, kteří prchají ze země před vojenskou juntou a stávají se politickými emigranty. Tito Barmánci odešli jen za prací. Ani jejich život ale není jednoduchý. Pracovní podmínky nejsou bůhvíjaké, bydlí přímo ve svých dílnách. V koutě nebo přímo mezi stavy mají rozložené madrace, kde spí. Vůči indickým majitelům dílen, pro které pracují, jsou zcela bezmocní. Nemají zdravotní péči, děti nechodí do školy. Kupodivu se ale mohou vrátit zpět do Barmy. Hranice mezi Barmou a Indií nejsou nepropustné. To političtí uprchlíci takovou možnost nemají. Ve státě Mizoram, který s Barmou sousedí, jich ale mnoho nežije. Všichni míří do Díllí, kde tvoří asi třiceti tisícovou komunitu. Především jsou blíž úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). Jen tady mohou aspoň částečně legalizovat svůj pobyt, tady mohou snít svůj sen o přesídlení do jiných zemí. Do USA, Kanady, Austrálie nebo České republiky. Těch šťastných jen ale jen hrstka. Pouhé jedno procento. Na zbytek čekají nuzné vyhlídky na život v nouzi, v ohrožení a nejistotě.  Na výběr ale příliš nemají. V eticky složitém prostoru čelí mnoha nebezpečím. V Mizoramu, v indickém státě, který bezprostředně sousedí s Barmou, jsou terčem etnické nenávisti ze strany většinového obyvatelstva, která občas (tak jako před pár lety) vyústí v pogromy. Při pohledu na životní podmínky v Díllí, kde se ztrácejí jako kapka v nekonečném indickém moři, se ale nemohu ubránit skoro kacířské myšlence: nebylo by pro ně přece jen lepší zůstat v podobném kulturním prostření indického severovýchodu? Možná to ale opravdu nejde. Možná jejich situace skutečně nemá řešení.

Related Posts:

  • No Related Posts

Betel a indicko – barmský krvavý úsměv

Politický aktivista východoindického Mizoramu Muan Puia Punte  právě poskytuje rozhovor televizi. Ani se nesnaží moc artikulovat. Přesto je na první pohled vidět, že má zuby zarudlé jako upír, který právě dopadl svou oběť. Podobně působí prodavačka kuřat na tržišti, taxikář, který si na každé křižovatce odplivne z okénka i úředník za přepážkou.

Co se to s těmi lidmi děje?  To má třetina obyvatel tohoto indického státu ležícího na hranicích s Barmou zkrvavené zuby od syrového masa? Anebo snad trpí nějakou příšernou zubní chorobou?

Nesmysl! To jen pořád žvýkají betel – rozdrcené plody areky zabalené v betelových listech.  Je to droga, která dává zapomenout na všední problémy a prý i dodává energii a povzbuzení při práci. V případě desetitisíců barmských uprchlíků jim pomáhá překonat trýznící vzpomínky na domov, starosti, jestli dokáží uživit rozrůstající se rodinu anebo jestli je indické úřady nepošlou zpátky do Barmy, kde by jim hrozil tvrdý trest.

Kim Ie, která žije v největší barmské osadě v Mizoramu s více než tisícem dalších uprchlíků, namáčí rozdrcenou areku do sněhobílého vápna a balí ji do betelových listů.

„Je to směs betelových oříšků, vonných semínek, tabáku a vápna. Manžel je chodí prodávat na trh. Prodáváme je po šesti kusech za deset rupií.“ (4 Kč)

Vedle tkaní barevných látek, kterým se v Mizoramu podobně živí desetitisíce Barmánců, je to pro její rodinu docela dobrý způsob jak získat nějakou tu rupii pro hladové děti navíc. Tuhle drogu tu ale zdaleka nežvýkají jen její krajané. V Mizoramu si betelové delirium neodpustí ani většina Indů. Ulice tu občas vypadají, jako by se na každém rohu někomu udělalo nevolno. Podobně do ruda poplivané jsou ale často i chodby místních ministertev.

Betel tady zkrátka patří k životu. Možná i proto, že zdejší církev (většina obyvatel Mizoramu jsou křesťané) se zasloužila o zavedení prohibice alkoholu.  O to víc se tak místní nechávají unést jinou drogou. Betel ale není v Asii, ani v regionu, kde se potkává Indie s Barmou žádnou novinkou. Žvýkal se tu už před několika tisíci lety. A žvýkat se patrně bude i v době, kdy se bude dařit Barmáncům, ale i Indům, zase o něco líp.

Related Posts:

Je to vůbec ještě Indie?

Tato otázka mi v mnoha podobách zní hlavou, když procházím ulicemi hlavního města indického státu Mizoram Aizawlu. Místo hinduistických svatyní, případně mešit, kostely. Na jídelním lístku vepřové a, indická božstva snad prominou, dokonce hovězí. I mentalita lidí je zcela odlišná. Místo vášnivého smlouvání a nahánění zákazníků důstojná apatie. Nakonec a především sami obyvatelé Mizoramu jsou zcela jiní. Mizové, Čjinové a Barmánci nemají s Hindy nic společného. Mnohé lze odvodit z  pohledu na mapu. Mizoram je jakýsi výběžek indického území vykrojený daleko na východě do Barmy a Bangladéše. Až do letošního ledna patřil mezi takzvaná Zakázaná a chráněná území (Protecte and Restricted Areas) a každý cizinec potřeboval pro vstup speciální povolení. Obstarat je nebylo nijak extrémně obtížné, ale cizinci sem prostě nejezdili. Výmluvně to ilustruje tabule na cizineckém úřadě v Aizawlu. Na nástěnce je pod sebou seznam zemí světa, jejichž občany Mizoram od roku 2000 hostil. U kolonky Česká republika je číslovka dvě. První dva Češi navštívili Mizoram v předloňském roce! Nikdo víc. I zdatnější cestovatelské národy jako Němci nebo Britové se ročně  počítají ne v tisících, ale v tuctech. Letos se Mizoram otevřel. Zatím do konce roku. Pak se uvidí. Mizoram se paradoxně stal přístupnější jen pro cizince. Indičtí občané z jiných států sem bez povolení stále nemohou. To má své důvody, ale o tom později. Prozatím stačí jednodušší otázky: jak vypadá stát, který je tak trochu odstřihnutý od světa? Jací lidé a jak tam žijí?

Related Posts:

Verärgert im Visaladen

Wofür sind Konsularabteilungen gut? Im Fall einiger Länder geht es wohl einfach darum, durch den Verkauf von Visa Extra-Einnahmen zu machen. Die indische Botschaft in Prag macht dabei voll von der Tatsache Gebrauch, dass sich auf eigenem Hoheitsgebiet die Preise so beliebig wie Hausnummern aufstellen lassen.

Für tschechische Kollegen kostet das Visum 800 CZK (ca. 32 EUR), für mich als Deutschen 2100 CZK (ca. 84 EUR). 84 Euro halte ich für einen gesalzenen Preis, wobei ich also allein für meine Staatsbürgerschaft 50 Euro mehr bezahle als einheimische EU-Mitbürger. Das teuerste an meinem Pass sind nun mit Abstand die indischen Visa.

Es ist ärgerlich, dass ich mit Hauptwohnsitz in Tschechien die selben Steuern zahle und das selbe Einkommen habe wie meine einheimischen Kollegen, aber mehr als doppelt so viel für das Visum berappen darf. Oder wird von mir erwartet, dass ich zur deutschen Botschaft nach Berlin fahre? Aber selbst da müsste ich vermutlich mehr bezahlen, weil ich meinen Wohnsitz nicht in Deutschland habe. Es erinnert mich nicht wenig an den Zwangsumtausch damals zu Zeiten des Ostblocks.

Vielleicht sollte ich erwähnen, dass ich die Gebühr nicht aus eigener Tasche begleiche, sondern aus dem Projektbudget. Aber das macht die Sache auch nicht besser. Denn das Geld soll keine Botschafterfamilie ernähren, sondern Flüchtlinge.

Related Posts: