Politický aktivista východoindického Mizoramu Muan Puia Punte  právě poskytuje rozhovor televizi. Ani se nesnaží moc artikulovat. Přesto je na první pohled vidět, že má zuby zarudlé jako upír, který právě dopadl svou oběť. Podobně působí prodavačka kuřat na tržišti, taxikář, který si na každé křižovatce odplivne z okénka i úředník za přepážkou.

Co se to s těmi lidmi děje?  To má třetina obyvatel tohoto indického státu ležícího na hranicích s Barmou zkrvavené zuby od syrového masa? Anebo snad trpí nějakou příšernou zubní chorobou?

Nesmysl! To jen pořád žvýkají betel – rozdrcené plody areky zabalené v betelových listech.  Je to droga, která dává zapomenout na všední problémy a prý i dodává energii a povzbuzení při práci. V případě desetitisíců barmských uprchlíků jim pomáhá překonat trýznící vzpomínky na domov, starosti, jestli dokáží uživit rozrůstající se rodinu anebo jestli je indické úřady nepošlou zpátky do Barmy, kde by jim hrozil tvrdý trest.

Kim Ie, která žije v největší barmské osadě v Mizoramu s více než tisícem dalších uprchlíků, namáčí rozdrcenou areku do sněhobílého vápna a balí ji do betelových listů.

„Je to směs betelových oříšků, vonných semínek, tabáku a vápna. Manžel je chodí prodávat na trh. Prodáváme je po šesti kusech za deset rupií.“ (4 Kč)

Vedle tkaní barevných látek, kterým se v Mizoramu podobně živí desetitisíce Barmánců, je to pro její rodinu docela dobrý způsob jak získat nějakou tu rupii pro hladové děti navíc. Tuhle drogu tu ale zdaleka nežvýkají jen její krajané. V Mizoramu si betelové delirium neodpustí ani většina Indů. Ulice tu občas vypadají, jako by se na každém rohu někomu udělalo nevolno. Podobně do ruda poplivané jsou ale často i chodby místních ministertev.

Betel tady zkrátka patří k životu. Možná i proto, že zdejší církev (většina obyvatel Mizoramu jsou křesťané) se zasloužila o zavedení prohibice alkoholu.  O to víc se tak místní nechávají unést jinou drogou. Betel ale není v Asii, ani v regionu, kde se potkává Indie s Barmou žádnou novinkou. Žvýkal se tu už před několika tisíci lety. A žvýkat se patrně bude i v době, kdy se bude dařit Barmáncům, ale i Indům, zase o něco líp.