Dear visitor, you are viewing an archived website. Please find our main website at www.burma-center.org.

Dobrý den, navštívili jste na archivovanou část našeho webu. Naše hlavní stránky najdete na www.burma-center.org.

Dillím po stopách šafránu

Rozlišování odstínů barev nikdy nebyla moje silná stránka. Šafránovou jsem objevil až díky oné revoluci. A procházce po Dillí.

Že by to bylo tím, že jí je jako šafránu? To určitě neplatí. Spíš mě zmátlo, že se v češtině častěji používá termín sytě žlutá. Možná to zní překvapivě, ale ani sami Barmánci často nevědí, která to ta šafránová vlastně je. V barmštině se totiž tomuhle odstínu říká zlatožlutý. Jak známo, tohle jméno dala barmské revoluci roucha buddhistických mnichů, kteří se postavili do jejího čela a jejichž záběry z demonstrací oblétly celý svět. Vlastně je to zavádějící. Revoluce udělala šafránové barvě medvědí službu. Vždyť většina barmských mnichů nosí roucha tmavě červená!

Tak, která barva vlastně patří šafránu? Samozřejmě ta žlutá. V buddhismu, podobně jako v Hinduismu, je to barva země – barva, která vyjadřuje sebezapření a odříkání, ale také nezaujatost a odstup. Jak Barma, tak Indie, ji má přímo ve státní vlajce. A šafránová roucha nosí i část barmských mnichů.

Když už jsem v tom Dillí, snažím se najít pro své odstínové pochybnosti nějaký důkaz, který by mi mou šafránovou představu definitivně potvrdil. A tak na tržišti v Pahárganži poprosím o špetku šafránu prodavače koření. Vyndá hrst sušených šafránových blizen a sype je přede mne na pult. Zrada! Koukám na něj, dávám si je na světlo. Cože? Vždyť šafrán je opravdu tmavě červený jako ta roucha většiny barmských mnichů. Teď už jsem totálně zmatený. Tomuhle se říká šafránová barva? Ptám se naivně prodavače. Ten se na mě pohoršeně podívá a vytáhne zlatožlutě zářící prášek z květů. Tohle je ta šafránová!

Betel a indicko – barmský krvavý úsměv

Politický aktivista východoindického Mizoramu Muan Puia Punte  právě poskytuje rozhovor televizi. Ani se nesnaží moc artikulovat. Přesto je na první pohled vidět, že má zuby zarudlé jako upír, který právě dopadl svou oběť. Podobně působí prodavačka kuřat na tržišti, taxikář, který si na každé křižovatce odplivne z okénka i úředník za přepážkou.

Co se to s těmi lidmi děje?  To má třetina obyvatel tohoto indického státu ležícího na hranicích s Barmou zkrvavené zuby od syrového masa? Anebo snad trpí nějakou příšernou zubní chorobou?

Nesmysl! To jen pořád žvýkají betel – rozdrcené plody areky zabalené v betelových listech.  Je to droga, která dává zapomenout na všední problémy a prý i dodává energii a povzbuzení při práci. V případě desetitisíců barmských uprchlíků jim pomáhá překonat trýznící vzpomínky na domov, starosti, jestli dokáží uživit rozrůstající se rodinu anebo jestli je indické úřady nepošlou zpátky do Barmy, kde by jim hrozil tvrdý trest.

Kim Ie, která žije v největší barmské osadě v Mizoramu s více než tisícem dalších uprchlíků, namáčí rozdrcenou areku do sněhobílého vápna a balí ji do betelových listů.

„Je to směs betelových oříšků, vonných semínek, tabáku a vápna. Manžel je chodí prodávat na trh. Prodáváme je po šesti kusech za deset rupií.“ (4 Kč)

Vedle tkaní barevných látek, kterým se v Mizoramu podobně živí desetitisíce Barmánců, je to pro její rodinu docela dobrý způsob jak získat nějakou tu rupii pro hladové děti navíc. Tuhle drogu tu ale zdaleka nežvýkají jen její krajané. V Mizoramu si betelové delirium neodpustí ani většina Indů. Ulice tu občas vypadají, jako by se na každém rohu někomu udělalo nevolno. Podobně do ruda poplivané jsou ale často i chodby místních ministertev.

Betel tady zkrátka patří k životu. Možná i proto, že zdejší církev (většina obyvatel Mizoramu jsou křesťané) se zasloužila o zavedení prohibice alkoholu.  O to víc se tak místní nechávají unést jinou drogou. Betel ale není v Asii, ani v regionu, kde se potkává Indie s Barmou žádnou novinkou. Žvýkal se tu už před několika tisíci lety. A žvýkat se patrně bude i v době, kdy se bude dařit Barmáncům, ale i Indům, zase o něco líp.

css.php