Dear visitor, you are viewing an archived website. Please find our main website at www.burma-center.org.

Dobrý den, navštívili jste na archivovanou část našeho webu. Naše hlavní stránky najdete na www.burma-center.org.

Zápisky z Indie – Jaromír Marek

Blog v rámci projektu Barmského centra Praha

Babička

without comments

Potkal jsem ji v New Delhi. Maličkou babičku se silnými brýlemi na očích. Na vlasech pletenou vlněnou síťku.  Přitočila se k nám, protože si nás s někým spletla a začala vyprávět o svém životě. Nebylo to radostné vyprávění. Její manžel pracoval v Barmě jako učitel. Když byl na návštěvě v Rangúnu, přimotal se k protivládní demonstraci a byl zatčen. Ve vězení zemřel. Ona uprchla do Indie. Zůstala v Mizoramu. Ve státě, který s Barmou bezprostředně souvisí. To byl rok 2008. O rok později zachvátilo Mizoram etnicky motivované násilí. Příslušníci převažující národnosti Mizů začali vyhánět etnické menšiny: Čjiny, Lušaje, Barmánce. Stovky domů byly vypáleny, tisíce lidí byly vyhnány ze svých domovů. Mezi nimi i naše maličká paní. Odešla do hlavního města, kde žije barmská komunita. Dvě z jejích pěti děti se ale během etnických čistek ztratily. O dvou svých synech nemá už dva roky zprávu. Neví, jestli vůbec žijí nebo byli dávno zabiti. A život v Delhi? Bez peněz, bez práce, bez pořádného bydlení. V noci chodí sbírat na trh zbytky zeleniny, která už se nehodí k prodeji. To je jediný zdroj její obživy. Je to smutný příběh, jakých není málo. Ptám se, kolik má roků: prý šedesát. Ve věku, kdy je u nás spousta lidí v plné síle, vypadá jako malá, do sebe schoulená babička.

Written by Jaromír Marek

November 20th, 2011 at 5:03 am

Posted in Obecné

Tagged with

Řešení není

without comments

V tkalcovských dílnách pracují hlavně ženy

Celé údolí je plné zvuku tkalcovských stavů. Jsme ve vesnici Zuangtui na předměstí Aizawlu, hlavního města státu Mizoram. Patrové budovy postavené z vlnitého plechu, jsou přilepené k prudkým srázům. Opírají se o dřevěné kůly a vypadají, jako by se každou chvíli měly zhroutit dolů do údolí. Vevnitř se ale pilně pracuje. Za tkalcovskými stavy sedí muži a především ženy. Pod jejich zručnýma rukama vznikají barevné látky. Všichni sem přišli ze sousední Barmy a všichni se do ní také chtějí vrátit. Až si vydělají dostatek peněz. Trochu mi to boří zažité představy o barmských uprchlících, kteří prchají ze země před vojenskou juntou a stávají se politickými emigranty. Tito Barmánci odešli jen za prací. Ani jejich život ale není jednoduchý. Pracovní podmínky nejsou bůhvíjaké, bydlí přímo ve svých dílnách. V koutě nebo přímo mezi stavy mají rozložené madrace, kde spí. Vůči indickým majitelům dílen, pro které pracují, jsou zcela bezmocní. Nemají zdravotní péči, děti nechodí do školy. Kupodivu se ale mohou vrátit zpět do Barmy. Hranice mezi Barmou a Indií nejsou nepropustné. To političtí uprchlíci takovou možnost nemají. Ve státě Mizoram, který s Barmou sousedí, jich ale mnoho nežije. Všichni míří do Díllí, kde tvoří asi třiceti tisícovou komunitu. Především jsou blíž úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). Jen tady mohou aspoň částečně legalizovat svůj pobyt, tady mohou snít svůj sen o přesídlení do jiných zemí. Do USA, Kanady, Austrálie nebo České republiky. Těch šťastných jen ale jen hrstka. Pouhé jedno procento. Na zbytek čekají nuzné vyhlídky na život v nouzi, v ohrožení a nejistotě.  Na výběr ale příliš nemají. V eticky složitém prostoru čelí mnoha nebezpečím. V Mizoramu, v indickém státě, který bezprostředně sousedí s Barmou, jsou terčem etnické nenávisti ze strany většinového obyvatelstva, která občas (tak jako před pár lety) vyústí v pogromy. Při pohledu na životní podmínky v Díllí, kde se ztrácejí jako kapka v nekonečném indickém moři, se ale nemohu ubránit skoro kacířské myšlence: nebylo by pro ně přece jen lepší zůstat v podobném kulturním prostření indického severovýchodu? Možná to ale opravdu nejde. Možná jejich situace skutečně nemá řešení.

Written by Jaromír Marek

November 20th, 2011 at 2:29 am

Posted in Obecné

Tagged with

Je to vůbec ještě Indie?

without comments

Tato otázka mi v mnoha podobách zní hlavou, když procházím ulicemi hlavního města indického státu Mizoram Aizawlu. Místo hinduistických svatyní, případně mešit, kostely. Na jídelním lístku vepřové a, indická božstva snad prominou, dokonce hovězí. I mentalita lidí je zcela odlišná. Místo vášnivého smlouvání a nahánění zákazníků důstojná apatie. Nakonec a především sami obyvatelé Mizoramu jsou zcela jiní. Mizové, Čjinové a Barmánci nemají s Hindy nic společného. Mnohé lze odvodit z  pohledu na mapu. Mizoram je jakýsi výběžek indického území vykrojený daleko na východě do Barmy a Bangladéše. Až do letošního ledna patřil mezi takzvaná Zakázaná a chráněná území (Protecte and Restricted Areas) a každý cizinec potřeboval pro vstup speciální povolení. Obstarat je nebylo nijak extrémně obtížné, ale cizinci sem prostě nejezdili. Výmluvně to ilustruje tabule na cizineckém úřadě v Aizawlu. Na nástěnce je pod sebou seznam zemí světa, jejichž občany Mizoram od roku 2000 hostil. U kolonky Česká republika je číslovka dvě. První dva Češi navštívili Mizoram v předloňském roce! Nikdo víc. I zdatnější cestovatelské národy jako Němci nebo Britové se ročně  počítají ne v tisících, ale v tuctech. Letos se Mizoram otevřel. Zatím do konce roku. Pak se uvidí. Mizoram se paradoxně stal přístupnější jen pro cizince. Indičtí občané z jiných států sem bez povolení stále nemohou. To má své důvody, ale o tom později. Prozatím stačí jednodušší otázky: jak vypadá stát, který je tak trochu odstřihnutý od světa? Jací lidé a jak tam žijí?

Written by Jaromír Marek

November 18th, 2011 at 6:37 am

Posted in Obecné

Tagged with ,

Jak na to….objektivně!

without comments

 „Ptala se mě kamarádka z Burmy, koho má volit. Musí vybrat tři zástupce do tří různých zastupitelských orgánů. Koho volit do jednoho z nich, v tom má jasno. Mezi dalšími kandidáty si ale nemůže vybrat. Co jí mám poradit?“, ptá se mladá barmská novinářka Tete a mně dochází, že bavit se s mladými Barmánci o volbách je vlastně složitější, než jsem předpokládal.

„Kolik z vás někdy volilo?“

Odpověď je negativní kroucení hlavou.

„A mělo by cenu říct pár slov o volbách vůbec? Jak vypadají, k čemu vlastně jsou?“

Tentokrát je odpověď pozitivní.

Je to vlastně docela zvláštní situace. Barmští exiloví novináři se připravují na listopadové volby. Jejich internetový server Mizzima bude možná jedním ze zdrojů informací pro novináře z celého světa. Nikdo z těch, kdo budou plnit stránky informačního kanálu přitom vlastně  nikdy nevolil a o volbách, jejich průběhu a pravidlech mají všichni vlastně docela vágní představu. Jinak tomu ale ani být nemůže. Vždyť poslední volby se Barmě konaly před dvaceti lety. To jim bylo nanejvýš deset. Je to trochu podobné, jako když se v roce 1990 konaly v Československu první svobodné volby po čtyřiačtyřiceti letech a Češi (a Slováci) dostávali první lekce o tom, jak vypadá předvolební kampaň a jak si vybrat mezi sliby jednotlivých partají. Rozdíl mezi rokem 1990 v Československu a rokem 2010 v Barmě tady ale je. A je veliký. Barmánci se dnes sice znovu chystají na volby, rozhodně to ale nebudou volby svobodné.

„Jak tedy máme o volbách informovat, když naši korespondenti musí v Barmě pracovat tajně? Když víme, že mnohde jsou voliči ovlivňováni, aby volili konkrétní kandidáty….“, ptají se novináři z Mizzimy.

Odpověď není jednoduchá. Jako zpravodaj jsem informoval o volbách v nejrůznějších zemích. Od Černé Hory po Afghánistán. Je ale některá zkušenost platná i v Barmě? Můžzu vůbec něco barmským novinářům poradit? Vždyť i v tomo Afgjánistánu je dnes situace vlastně jednodušší než v Barmě. Pokud si člověk dá trochu pozor a příliš neriskuje, může se po zemi pohybovat více méně bezpečně, může se setkat s kandidáty, voliči i politiky a ptát se. Volby jsou tam sice trochu zfalšované, ale v zásadě svobodné a v zásadě demokratické. Jak tedy informovat o volbách v Barmě? Především objektivně a upřímně. Když se k nějaké informaci nedostanete, kolegové z Mizzimy, tak ji zkrátka mít nebudete. Ale napište o tom. Příběh informace je někdy o popisované realitě vypovídá víc, než informace samotná. To je moje jediná rada.

Written by Jaromír Marek

September 26th, 2010 at 5:54 am

Posted in Obecné

Tagged with

Život uprchlíka

without comments

Indie je zvláštní země. A život v ní není lehký. Pro nikoho. Viděno optikou statistik je Indie druhou nejlidnatější zemí světa. Zemí, která se uchází o titul globální velmoci. Když se jí ale člověk podívá do vnitřností, projde se uličkami Díllí, kde žijí obyčejní Indové, naskytne se mu méně optimistický pohled. Každodenní boj o přežití, trochu bída, trochu beznaděj. A teď do toho přimíchejte stále rostoucí skupinu přistěhovalců, kteří jsou ještě chudší a beznadějnější, než jsou sami Indové. Imigranty, kteří z nejrůznějších důvodů uprchli ze sousední Barmy. Neumí hindsky, jsou sociálně vyloučení, jsou chudí a nepatří ani do tradičního kastovního dělení společnosti. Tyto myšlenky se mi honí hlavou, když se vracím z návštěvy mladé matky, kterou nám představuje šéf Střediska pro čjinské uprchlíky. V malé tmavé místnosti, do které se vchází rovnou z ulice, sedí mladá žena. Na klíně má tři děti. V Barmě si vytrpěla své. Jejího manžela zavřeli do pracovního tábora, ji znásilnili vojáci. Vzala děti a uprchla do Indie. V Díllí žije sama s dětmi a znovu je terčem sexuálního obtěžování. Tentokrát dokonce ze strany indického úředníka, který ji pronásleduje. Bytná zvedá nájem a malé rodině znepříjemňuje život. Jsou prostě jiní, mluví jiným jazykem, vaří jiná jídla, která místním páchnou. Možná je to banální, ale tento příklad zcela přesně ilustruje pozici uprchlíka. Nejchudšího mezi chudými. Indie má své vlastní problémy. Nedokáže se postarat ani o vlastní lidi. O miliony, které spí a žijí na ulicích. Co je pro miliardovou Indii pár desítek tisíc uprchlíků? Mladí mají možná ještě nějakou šanci. Třeba se stane zázrak a postoupí po sociálním žebříku. Třeba se stane zázrak a budou se moci vrátit zpět do země, kterou museli opustit. Jakou naději mají staří lidé? „Nemám tady žádné známé. Ven nevycházím. Celý den trávím zavřená v bytě“, říká sedmdesátiletá paní, která před třemi lety odešla z Barmy s rodinou své dcery. Život uprchlíků je těžký. Těžší než si vlastně dokážeme představit.

Written by Jaromír Marek

September 24th, 2010 at 3:32 pm

Posted in Obecné

Tagged with

css.php