Rozlišování odstínů barev nikdy nebyla moje silná stránka. Šafránovou jsem objevil až díky oné revoluci. A procházce po Dillí.
Že by to bylo tím, že jí je jako šafránu? To určitě neplatí. Spíš mě zmátlo, že se v češtině častěji používá termín sytě žlutá. Možná to zní překvapivě, ale ani sami Barmánci často nevědí, která to ta šafránová vlastně je. V barmštině se totiž tomuhle odstínu říká zlatožlutý. Jak známo, tohle jméno dala barmské revoluci roucha buddhistických mnichů, kteří se postavili do jejího čela a jejichž záběry z demonstrací oblétly celý svět. Vlastně je to zavádějící. Revoluce udělala šafránové barvě medvědí službu. Vždyť většina barmských mnichů nosí roucha tmavě červená!
Tak, která barva vlastně patří šafránu? Samozřejmě ta žlutá. V buddhismu, podobně jako v Hinduismu, je to barva země – barva, která vyjadřuje sebezapření a odříkání, ale také nezaujatost a odstup. Jak Barma, tak Indie, ji má přímo ve státní vlajce. A šafránová roucha nosí i část barmských mnichů.
Když už jsem v tom Dillí, snažím se najít pro své odstínové pochybnosti nějaký důkaz, který by mi mou šafránovou představu definitivně potvrdil. A tak na tržišti v Pahárganži poprosím o špetku šafránu prodavače koření. Vyndá hrst sušených šafránových blizen a sype je přede mne na pult. Zrada! Koukám na něj, dávám si je na světlo. Cože? Vždyť šafrán je opravdu tmavě červený jako ta roucha většiny barmských mnichů. Teď už jsem totálně zmatený. Tomuhle se říká šafránová barva? Ptám se naivně prodavače. Ten se na mě pohoršeně podívá a vytáhne zlatožlutě zářící prášek z květů. Tohle je ta šafránová!