Potkal jsem ji v New Delhi. Maličkou babičku se silnými brýlemi na očích. Na vlasech pletenou vlněnou síťku. Přitočila se k nám, protože si nás s někým spletla a začala vyprávět o svém životě. Nebylo to radostné vyprávění. Její manžel pracoval v Barmě jako učitel. Když byl na návštěvě v Rangúnu, přimotal se k protivládní demonstraci a byl zatčen. Ve vězení zemřel. Ona uprchla do Indie. Zůstala v Mizoramu. Ve státě, který s Barmou bezprostředně souvisí. To byl rok 2008. O rok později zachvátilo Mizoram etnicky motivované násilí. Příslušníci převažující národnosti Mizů začali vyhánět etnické menšiny: Čjiny, Lušaje, Barmánce. Stovky domů byly vypáleny, tisíce lidí byly vyhnány ze svých domovů. Mezi nimi i naše maličká paní. Odešla do hlavního města, kde žije barmská komunita. Dvě z jejích pěti děti se ale během etnických čistek ztratily. O dvou svých synech nemá už dva roky zprávu. Neví, jestli vůbec žijí nebo byli dávno zabiti. A život v Delhi? Bez peněz, bez práce, bez pořádného bydlení. V noci chodí sbírat na trh zbytky zeleniny, která už se nehodí k prodeji. To je jediný zdroj její obživy. Je to smutný příběh, jakých není málo. Ptám se, kolik má roků: prý šedesát. Ve věku, kdy je u nás spousta lidí v plné síle, vypadá jako malá, do sebe schoulená babička.
