Category Archives: Obecně

Obecně

Předání 100 tisíc korun organizaci CHRO

Dne 23. září 2010 jsme předali organizaci Chin Human Rights Organization (CHRO) druhou část peněz osobně během cesty týmu BCP do Dillí. částka v hodnotě 100.078,00 Kč byla směněná do USD v Praze a poté do INR v Dillí.

“Velice si vážíme podpory z české republiky”, prohlásil Plato Vanrung, který zastoupil koordinátora pomoci. Z Dillí budou prostředky převedeny do cca. 2000 km vzdáleného indického státu Mizoram, kde vũbor Chin Public Affairs Committee (CPAC) zastupuje postižené vesnice.

Budeme vás informovat jakmile budeme mít další informace o distribuci pomoci.

Related Posts:

Dálnice pro humry

Cesta z Prahy do Brna občas připomíná peklo na zemi. Panely, bouračky, zúžení a zase panely. Dvě stě kilometrů pekla na zemi ochucené studenou sekanou U Devíti křížů. V porovnání s cestou z bývalého barmského hlavního města Rangoonu do Mandalay, myanmarského Brünnu, ale nejde o nic jiného, než o procházku rajskou zahradou. Nevyrovnají se jí ani s majoránkou a česnekem promíchané kousky tlející vepřovo-hovězí směsi.

Barmská vláda je totiž řádově o několik stupňů podnikavější než ta naše česká. Zatímco naši politikové a političky o dechberoucích výhodách PPP projektů (Public Private Partnership) jen tlachají, generálové jdoucí po keši jako holubi po flusu už dávno jednají. A jde jim to náramně.

“Takže vy si žádáte kvalitní silnici? Inu proč ne, máte ji mít… Aha, takže my na ni nemáme… Hmm… Tak proč ji necháme postavit soukromníky. To je přece nápad… My budeme spokojení, protože prodáme vyvlastněné pozemky, soukromník bude spokojený, protože se mu na mýtném bohatě vrátí vynaložené prostředky, a lid bude spokojený, protože bude mít po čem jezdit.” Tahle nějak asi uvažovali barmští generálové, když se poprvé sešli nad projektem Rangoon-Mandalay.

Aby junta maximalizovala svůj zisk rozhodla se v souladu se základním pravidlem investičních stratégů co nejvíce diverzifikovat své portfolio. Moudrá to rada. Jenže Barmánci ji dohnali tak trochu ad absurdum. Trasu měřící 577 kilometrů rozdělili na devět úseků. Na výstavbu každého z nich se pak vypsali veřejnou soutěž. Jejím cílem ale nebyla nejnižší cílová cena. Šlo prostě o to, která ze společností zaplatí juntě za daný úsek trasy nejvíc. Úspěch aukce byl fenomenální. Svou díl koláče si ukrojilo hned sedm firem. Dvě pak získaly dokonce dvojitou porci.

Cestou z Rangoonu do Mandalay tak dnes potkáte celkem devět mýtných bran a jedenáct vážicích stanic kontrolujících zda vozidlo nepřesáhlo povolenou hmotnost. Cena za průjezd je sice rozdílná podle typu a váhy vozidla, za mosty, průjezdy municipalitami a vážicími stanicemi ale musejí platit všichni. Samozřejmě každé ze zainteresovaných firem zvlášť. Plně naložený nákladní kamion tak dnes za jednosměrnou cestu zaplatí 300 tisíc kyatů, což je podle oficiálního vládního kurzu, nekecám, 50 tisíc dolarů. Ten ale naštěstí v Barmě nikoho nezajímá (o tom, proč, třeba příště). I tak ale vyjde jedna projížďka na úctyhodných 5779 korun!

Barmánci si mýtné samozřejmě dovolit nemohou. Tedy kromě těch, kteří kamarádí s armádou. A tak po dálnici zkrátka nejezdí. Pro srovnání: V České republice by kamion se čtyřmi a více nápravami zaplatil za jízdu po stejném úseku necelých 4 673 korun. Jasně, rozdíl to není zas tak katastrofální, nezapomeňte však, že průměrný Barmánec si za měsíc vydělá necelých 366 korun, zatímco průměrný Čech korun 23 513. Tedy 64x více…

Cesta po dálnici se tak vyplatí snad jedině tomu šťastlivci, který denně vozí čerstvé humry na ranní tabuli  některému z generálských synků.

Related Posts:

  • No Related Posts

Lépe býti bloggerem

„Jsem zklamaná“, říká mi Tete, redaktorka burmské exilové agentury Mizzima. „Volala jsem     do Barmy, bylo to domluvené, ale jen jsem řekla slovo volby, ten člověk mi hned položil telefon. Měl strach“, říká Tete.

Mizzima je jednou z agentur, které přinášejí zprávy z Barmy a práce jejich reportérů a spolupracovníků mnohdy připomíná dobrodružný film. Jen s tím rozdílem, že v tomto „filmu“ není možné opakovat scény a aktérům hrozí desítky let vězení.

„Používáme mikrokamery ukryté v čepici, maličké fotoaparáty…všechno děláme tajně. Tajně natáčíme, tajně posíláme materiály ven z Barmy“, vysvětluje Soe Myint, šéfredaktor a zakladatel agentury.

Ne vždy se ale podaří zachovat vše v tajnosti a novinářům hrozí odplata ze strany vojenské junty. Mladý muž, který nechce prozradit své jméno, vzpomíná, jak se snažil vyfotografovat podvody, které v roce 2008 provázely referendum o návrhu ústavy.

„Běžel jsem do internetové kavárny a začal posílat fotografie. Za chvíli přišli vojáci a zatkli mě. Ve vězení jsem byl dva týdny. Měl jsem štěstí, nemučili mě a propustili. Namluvil jsem jim, že jsem blogger. Kdyby přišli na to, že jsem novinář, skončil bych ve vězení na dlouhé roky“.

Když se ho ptám, proč takovou nebezpečnou práci dělá, odpoví: „Vojenská junta se k lidem v Burmě chová bezohledně. Chci, aby to věděl celý svět. A to riziko, které je spojené s mojí prací, mně zatím docela přitahuje“, říká mladý novinář.

Není blogger jako blogger.

Related Posts:

Nějaké léky tu sice máme…

Zkuste si na chvíli představit malou místnost – přibližně 5 krát 3 metry – kterou ve dvou třetinách přetíná tmavý závěs. Teď do ní vměstnejte pracovní stůl, židli, pár nezbytných stoliček a polic. Navrch pak přidejte ještě lehátko, prosklenou skříň plnou lahviček… a hlavně patnáct pacientů všech věkových kategorií – od popotahujících barmánských špuntů až po flegmatické babičky. “Dneska je to ještě dobré, jindy tu lidé sedí na schodech a fronta končí až venku na dešti,” říká mi náš průvodce z Burma Center Delhi.

I tak se mi ale ve špatně osvětlené místnosti nedýchá vůbec dobře. Reflexivně se začínám ošívat a každé hmyzí zabzučení mi připomíná, že jsem ráno na webu četl o zvýšeném počtu nakažení horečkou Dengue. “Taky ti mohlo dojít, že když jdeme navštívit doktora při práci, budou tu nemocní, ne? Co čekáš,” brumlám si pod fousy.

……

Tak tahle nějak, doplněna o moje pocity “zápaďáka”, vypadá jedna z ordinací doktora Tint Swe, stále ještě legitimního poslance demokratického parlamentu z roku 1990. Poslanecké časy už jsou však dávno pryč. Místo saka a kravaty dnes Swe potkáte v bílém doktorském plášti. Na sobě ho měl i při naší odpolední návštěvě. Dříve jsme přijít nemohli. V té samé ordinaci v části oddělené plentou totiž před naším příchodem provedl amputaci prsu. Jak se povedlo zachovat všechno sterilní, nechápu…

Po ní již řešil jen obvyklé případy: riziková těhotenství u mladých dívek – té, kterou jsme potkali v ordinaci, bylo v době početí šestnáct – a sezónní teploty a zažívací problémy u dětí. Ty sice na první pohled nevypadají nijak vážně, mezi barmskými uprchlíky ale mohou končit tragicky. “Nějaké základní léky tu sice máme. Pro všechny ale nevystačí. Cokoliv dražšího je už nad naše síly úplně,” odpovídá Swe na zřejmou otázku. “A co tedy děláte, když lidem pomoci nemůžete?” ptám se.

Doktor Swe jen pokrčí rameny a pousměje se…

Kdyby žil kdekoli jinde, třeba ve Spojených státech nebo v Anglii jako řada jeho kamarádů z poslaneckých lavic, určitě by se měl mnohem lépe. Dokud se však nezmění blbá nálada v Barmě, bude nadějí pro barmské uprchlíky v Západním Dillí.

Related Posts:

  • No Related Posts

Proč Barmáncům chybí dalajláma?

 

Na první pohled vypadá ulička jako trochu lepší adresa. Když vstoupím do přízemí rodinného domu, místnosti jsou stejně malé a zanedbané jako všude jinde. Tento byt se přece jen liší. Na zdi visí barevná thanka (obraz s výjevy z života Buddhy), ve výklenku stojí Buddhova socha. Na lavici sedí mnich v šafránovém rouchu. Tento dům je totiž improvizovaným klášterem, kam se uchýlila čtveřice mnichů, kteří prchli z Barmy během represí, které postihly především mnišský stav po Šafránové revoluci.

Život buddhistických mnichů má pevná pravidla. Dny tráví v meditacích. Je to jejich služba své komunitě a ta je na oplátku vyživuje. Mniši, kteří skončili tady na předměstí Díllí ale o svoji komunitu přišli.

„Nemáme z čeho platit nájem. Buddhistů je tady málo a sami nemají“, říká mnich.     

V Indii jsem byl mnohokrát. Jako reportér zahraničního zpravodajství jsem  zároveň mnohokrát psal o Barmě. Nikdy mě ale nedošlo, co mají Barma a Indie společného. Totiž velkou skupinu burmských uprchlíků, kteří žijí v exilu v Díllí. Celý svět zná Dharamsalu s komunitou běženců z Tibetu, nikdo ale neví o Vikas Puri, předměstí hlavního indického města, kde žije přinejmenším stejný počet Barmánců, jako Tibeťanů na severu Indie. Tibeťané mají svého dalajlámu a o jejich osud se stará celý svět. Mám pocit, že o uprchlíky z Barmu, kteří museli odejít ze země, která si s čínským režimem v ničem nezadá, se nestará nikdo. Burmská komunita si přitom v ničem nezadá s tou tibetskou. A problémy, kterým čelí jsou vlastně úplně stejné. Indie má k uprchlíkům poněkud indiferentní vztah. Na svém území je více méně trpí, nic mimořádného ale pro ně nedělá. A tak se uprchlíci, kteří zde žijí v exilu, stávají lidmi druhé kategorie. Nemají pořádné doklady a bez nic si nemohou koupit ani nemovitost nebo začít vlastní byznys, ale dokonce ani legálně koupit telefonní kartu.

Zatímco Tibeťané už jsou v exilu dlouho (přes padesát let) a z jejich středu se rekrutovala střední vrstva, Barmánci jsou v Indii nedlouho a stále patří mezi ty nechudší. Natolik chudé, že neuživí ani své mnichy. (A to nemluvím ani tom, že mnoho Barmánců žijících v exilu se hlásí ke křesťanství). Barmští exulanti nemají svého dalajlámu, jehož každý krok sleduje celý svět. A bez něj budou o své místo na slunci a titulní stránky v médiích bojovat obtížně. Ale jsou tu a svět by to měl zaregistrovat.

Related Posts:

  • No Related Posts

Barmské dilema

Volit či nevolit? To je dilema Barmánců před blížícími se listopadovými volbami. Po mnoha letech se vládnoucí vojenská junta rozhodla umožnit pořádat volby. Všem je ale jasné, že to nebudou volby ani svobodné ani demokratické. Mají tedy Barmánci volit nebo ne? Mám pocit, že nejméně jednou jsem se za vlády jedné strany v Československu zúčastnil voleb. Dělali to všichni. Jistěže můj hlas nic nezměnil, že moje případná neúčast ve volbách by nesrazila na kolena komunistickou vládu. Faktem ale je, že jsem volil a přispěl jsem tak k pravidelné devadesátidevíti procentní volební účasti a devadesátidevíti procentnímu vítězství těch, kdo volby organizovali a zároveň manipulovali. Byla to chyba. Tyto myšlenky mi běží hlavou, když sedím ve střešním bytě dvojice barmských novinářů v indickém Díllí.

„Měli by lidé v Barmě jít k volbám?“, ptá se mě Zarni Mann.

Myslím, že ne. Určitě ne. Pokud nebude zaručen jejich demokratický a transparentní průběh, pokud nebude zajištěna spravedlivá a rovná předvolební kampaň, pokud se nebude ve volné soutěži názorů ucházet o hlasy voličů víc politických subjektů, pokud nebudou do země vpouštěni zahraniční pozorovatelé, aby dohlíželi nad regulérností voleb, potom by Barmánci měli volby bojkotovat a celému světu tak vyslat jasnou zprávu o stavu své země.

Related Posts:

Co mají společného volby v Barmě a Cripsy noodles?

Co mají společného nadcházející demokratické volby v Barmě a dnešní Cripsy noodles z vyhlášené a mnohokrát oceněné vegetariánské restaurace v Západním Dillí?

Rozhodně víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Na první pohled vypadá obojí docela lákavě. Trochu nezvykle, ale lákavě.

První sousto vás překvapí. Chvíli si ho válíte po jazyku a přemýšlíte, “co to se ksakru děje”. Nemůžete se rozhodnout, jestli jo, nebo ne. Chutná, nechutná. Nakonec se necháte přesvědčit. Křupavé nudle stejně jako volby pořádané v nedemokratické zemi po dvaceti letech by přece měly dostat šanci. Po nějaké době ale zjistíte, že vám krmě s každým dalším soustem těžkne na jazyku a polyká se čím dál tím hůř. Nepomáhají ani mohutné doušky pramenité vody z úpatí Himalájí. Vnímáte už jen to odporné křupání…

Dozvíte se, že jediná osoba s dostatečně silným mandátem na to, aby sjednotila etnicky a nábožensky rozháranou opozici se voleb nezúčastní ani náhodou, protože  “jsou nespravedlivé a neférové” a její participace (a zmanipulovaná porážka) by posloužila režimu jen jako legitimizační nálepka, kterou by vmetl do tváře remcajícím zahraničním pozorovatelům. “Co pindáte, vždyť i Aung San Suu Kyi se nám přece podepsala? Raději se věnujte vašim problémům. Nás nechte na pokoji! Jsme teď demokracie, víte?”

A přesně to by nepomohlo vůbec ničemu.

Z nudlí stejně jako z voleb tak bude profitovat jedině kuchař (junta) a číšníci a všichni ostatní podržtažkové (lidé ze soukromého sektoru úzce spolupracující s armádou, které volby vynesou do politického nebe). Na prohnilém menu  a celém systému se ale nezmění nic: Zákazníci (běžní obyvatelé Barmy) zapláčou, kuchař a číšníci pak po zavíračce zaskočí na večeři ke konkurenci. Peněz na to budou mít dost. Suma sumárům.  Obojí – jak volby, tak nudle – je zkrátka pěkný humus.

Dnešní poučení na závěr proto zní: Pokud něco na první pohled vypadá lákavě, ještě to neznamená, že se z toho nakonec nepoblijete.

Věřte mi, vím, co říkám. A tím titulem z brněnské politologie to tentokrát opravdu není.

Zítra si povíme něco o dietě…

Related Posts:

Všechno, co jste si přáli vědět (nejen) o barmské ekonomice, ale báli jste se zeptat

Podobný pocit už jsem zažil mnohokrát. Zase jednou přede mnou leží prázdný list papíru. Zase jednou píši první větu jen proto, abych ji za pár vteřin zase smazal a zkusil to z jiného, snad lepšího konce. Tentokrát ale dostane místo poetiky prostor stručné zpravodajské oznámení:

Již brzy se právě sem začnou valit moje zážitky z pracovního výletu do “indické Barmy” nebo možná “barmské Indie”, kam zítra vyrážíme společně se dvěma dalšími kolegy – českými novináři Janem Novákem a Jaromírem Markem, jejichž blogy najdete v seznamu těsně nad tím mým.

Těšte se. Já totiž upřímně věřím, že to bude stát zato…

A nejen pro ta očkování a 95 procentní DEET, postrach indických komárů, který jsem si zakoupil s varováním, že to nejspíše odnesou moje brýle. Jsou totiž z plastu a DEET se s plastem příliš nekamarádí. Přesněji řečeno ho leptá. Na otázku, jak je možné, že je mu schopná odolat lidská kůže, mi paní lékárnice bohužel odpovědět nedokázala. Pokusím se na ni proto odpovědět sám. Stejně jako na to, proč je dnes Barma na míle vzdálená demokracii, nebo proč se vlastně tamní vojenská junta vedená obrýleným Than Šweiem rozhodla 7. listopadu uspořádat všeobecné volby, pátý ze sedmi kroku na cestě za “vytouženou” demokracií, kterou si vytyčil všemocný Národní koncil míru a rozvoje (State Peace and Development Council) v roce 2003.

Do Indie za barmskými uprchlíky a exilovými novináři odjíždím s pocitem, že ne všechno, co se tu objeví, bude příjemné čtení a že opravdová demokracie stále čeká za zavřenými dveřmi. Jenže stát se může cokoliv. Pro příklady přitom vůbec nemusíme chodit daleko. Tak schválně, kolik z vás si bylo o Vánocích roku 1988 jisto, že si za rok budou moci blahopřát v zemi plné revolučních změn?

Štěstí je ale vždy třeba vyjít naproti. A právě to barmští exiloví novináři dělají. Snad se mi podaří přihodit i mou trošku do mlýna.

Přeji vám všem příjemnou dobrou noc.

Related Posts:

  • No Related Posts