Category Archives: Obecně

Obecně

Mezi barmskými uprchlíky

Zkuste si představit mraveniště o rozloze přibližně 1 500 čtverečních kilometrů, tedy oblast jen třikrát větší než Praha. Máte? A teď do ní kromě sebe vměstnejte 19 milionů lidí, kterým nerozumíte ani slovo a kterým vlastně za slovo ani nestojíte.

Vypadáte totiž jinak, než se patří, žijete podle úplně jiných pravidel, než se patří, a navíc nemáte ani vindru, která by vám alespoň na chvíli patřičnou pozornost koupila. Den za dnem tak živoříte jako nejposlednější z posledních na dně kastovního systému. Co naplat, že jste byl doma kněz, podnikatel nebo náboženský vůdce zvyklý vést masy. To tady nikoho nezajímá. Vítejte mezi barmskými uprchlíky v Dillí.

Kudy kam?

Do rodné země se vrátit nemohou. Nic na tom nezměnilo ani nedávné propuštění Aun Schan Su Ťij, ani zdánlivě demokratické volby, které potvrdily jen to, že žádná demokracie se v Barmě nekoná a konat nebude. Generálové pouze se převlékli z nepohodlných uniforem obtěžkaných metály do pečlivě střižených sak. Jinak vše při starém – represe, vězení, pracovní tábory, genocida národnostních menšin.

Stejně trnitá jako cesta domů, je ale i cesta dál. Do Evropy nebo Spojených států. Na legální přesídlení pod hlavičkou Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se čeká roky a vyvolených je i tak jen hrstka. Rodiny s dětmi a vůdcové komunity, u nichž úředníci vycítí šanci na snadnou a bezbolestnou integraci. Neodmítne nikdo, vystřízlivění ale přichází rychle. Lidé, kteří byli zvyklí vést komunitu, často končí u veřejně prospěšných prací, v kuchyních, na stavbách nebo na podpoře. „Své by o tom mohli vyprávět i někteří z přibližně osmi desítek Barmánců, které přijala Česká republika,“ upozorňuje Sabe Soe z Barmského centra Praha. „Děti se navíc přizpůsobují novému světu okolo mnohem rychleji než rodiče. Výsledkem je vzájemné odcizení a mezigenerační problémy,“ dodává Barmánka, kterou osud přivanul do Čech ještě před pádem železné opony. Kromě legální cesty samozřejmě existují i jiné. V přecpaných návěsech kamionů, v podpalubí nebo s falšovanými doklady. Ty ale většinou končí ještě hůře.

Čtěte dál

Related Posts:

Barmské volby: Vhodit, nebo zahodit?

Zítra, 7. listopadu, se Barmánci po dvaceti letech znovu vydají k volebním urnám. Poslední demokratické volby v květnu 1990 přinesly drtivé vítězství Aun Schan Su Ťij a její Národní ligy pro demokracii. Generály ovládaná Státní rada pro obnovení zákonnosti a pořádku však výsledek anulovala. Letos vítězství demokracie neočekává nikdo. Junta si ho pojistila ještě předtím, než dopadne na dno urny první volební lístek. Barmánci přesto vášnivě debatují, zda volby podpořit, nebo bojkotovat.

Shodnout se nemohou ani ti žijící v exilu, kterých je dnes po celém světě rozeseto na pět milionů, nejvíce z nich v Thajsku, Malajsii a Indii. Mezi nejhlasitější stoupence bojkotu patří barmští mniši. Jejich důvěru v postupnou demokratickou transformaci zničila armáda před třemi lety, kdy krvavě potlačila šafránovou revoluci. „Věřili jsme, že můžeme Barmu změnit. Doufali jsme, že vliv, který v zemi máme, dá věci do pohybu,“ svěřuje se mnich U Pyinnyazatwta, před emigrací jeden z vedoucích kláštera v druhém největším barmském městě Mandalay.

Režim byl ale nakonec silnější. Údajně také proto, že proti revoltujícím buddhistickým mnichům nasadil křesťanské vojenské jednotky. Zmáčknout spoušť tak bylo mnohem snazší. Podle oficiálních vládních statistik zemřelo během nepokojů celkem 13 osob, neoficiální čísla ale mluví jinak. Podle nich přišlo o život minimálně třicet mnichů a další desítky civilistů. „Od letošních voleb proto nečekám vůbec nic. A nikdy je neuznám. Jak někdo může mluvit o demokracii, když je řada mých bratrů stále ještě zavřená, když nemůžeme kandidovat, a dokonce ani volit!“ připomíná mnich. Po neúspěchu šafránové revoluce musel U Pyinnyazatwta stejně jako řada jeho kolegů zemi opustit. Dnes přežívá v indickém Dillí mezi hinduisty a převážně křesťanskými barmskými uprchlíky. Buddhistů je tu jen hrstka. Continue reading

Related Posts:

Velká soutěž

Ahoj,

už za měsíc se bude konat velká oslava v zoo, kde žijeme. Doufáme, že se tady 20. listopadu 2010 všichni setkáme!

plakátek zde

Pořád ještě plánujeme, jak bude oslava probíhat – jídlo (hlavně pro nás!), hudba, filmy. Chceme vám ukázat zemi, kde jsme se narodili – naši vlast. Teď žijeme tady v Ústí, a spolu s námi mnoho dalších zvířat z jiných zemí.

Ale už teď vám můžeme prozradit, že jsme pro vás připravili soutěž, v níž můžete vyhrát spoustu skvělých cen! Účast je zdarma.

Vaši rodiče budou muset počkat do 20.11., protože soutěž je určena pouze studentům základních a středních škol.

A co musíte udělat?

Podívejte se na naše fotografie a zkuste si představit, co říkáme. Další informace najdete zde. Těšíme se na vaše vtipné nápady! Čí nápad bude nejlepší?
Těšíme se brzy na shledanou!

Zdraví Myanmar

Related Posts:

  • No Related Posts

Jak na to….objektivně!

 „Ptala se mě kamarádka z Burmy, koho má volit. Musí vybrat tři zástupce do tří různých zastupitelských orgánů. Koho volit do jednoho z nich, v tom má jasno. Mezi dalšími kandidáty si ale nemůže vybrat. Co jí mám poradit?“, ptá se mladá barmská novinářka Tete a mně dochází, že bavit se s mladými Barmánci o volbách je vlastně složitější, než jsem předpokládal.

„Kolik z vás někdy volilo?“

Odpověď je negativní kroucení hlavou.

„A mělo by cenu říct pár slov o volbách vůbec? Jak vypadají, k čemu vlastně jsou?“

Tentokrát je odpověď pozitivní.

Je to vlastně docela zvláštní situace. Barmští exiloví novináři se připravují na listopadové volby. Jejich internetový server Mizzima bude možná jedním ze zdrojů informací pro novináře z celého světa. Nikdo z těch, kdo budou plnit stránky informačního kanálu přitom vlastně  nikdy nevolil a o volbách, jejich průběhu a pravidlech mají všichni vlastně docela vágní představu. Jinak tomu ale ani být nemůže. Vždyť poslední volby se Barmě konaly před dvaceti lety. To jim bylo nanejvýš deset. Je to trochu podobné, jako když se v roce 1990 konaly v Československu první svobodné volby po čtyřiačtyřiceti letech a Češi (a Slováci) dostávali první lekce o tom, jak vypadá předvolební kampaň a jak si vybrat mezi sliby jednotlivých partají. Rozdíl mezi rokem 1990 v Československu a rokem 2010 v Barmě tady ale je. A je veliký. Barmánci se dnes sice znovu chystají na volby, rozhodně to ale nebudou volby svobodné.

„Jak tedy máme o volbách informovat, když naši korespondenti musí v Barmě pracovat tajně? Když víme, že mnohde jsou voliči ovlivňováni, aby volili konkrétní kandidáty….“, ptají se novináři z Mizzimy.

Odpověď není jednoduchá. Jako zpravodaj jsem informoval o volbách v nejrůznějších zemích. Od Černé Hory po Afghánistán. Je ale některá zkušenost platná i v Barmě? Můžzu vůbec něco barmským novinářům poradit? Vždyť i v tomo Afgjánistánu je dnes situace vlastně jednodušší než v Barmě. Pokud si člověk dá trochu pozor a příliš neriskuje, může se po zemi pohybovat více méně bezpečně, může se setkat s kandidáty, voliči i politiky a ptát se. Volby jsou tam sice trochu zfalšované, ale v zásadě svobodné a v zásadě demokratické. Jak tedy informovat o volbách v Barmě? Především objektivně a upřímně. Když se k nějaké informaci nedostanete, kolegové z Mizzimy, tak ji zkrátka mít nebudete. Ale napište o tom. Příběh informace je někdy o popisované realitě vypovídá víc, než informace samotná. To je moje jediná rada.

Related Posts:

O sebevědomí a hrdosti

O tom, jaký je život barmských uprchlíku v Dillí, už dnes skvěle blogoval Jaromír Marek. Zdejší Barmánci jsou zkrátka odkázáni na pomoc druhých – Indů, kteří mají svých starostí nad hlavu a Barmánci jsou pro ně vlastně jen přítěží, neziskových organizací, které v dnešním světě jen obtížně shánějí finance, a Spojených národů, jež se sice snaží, ale nestíhají. V takovém prostředí se pak dýchá jen těžko…

Jak si můžete vážit sebe sama, když nedokážete uživit vlastní rodinu, když musíte každý večer vyrazit na trh hledat zbytky nebo když nemůžete zvednout ruku proti mužům, kteří vás ošahávají a pokřikují na vás nemravné návrhy? Kde za téhle situace hledat naději, když kolem sebe vidíte jen bídu, beznaděj a zmar?

Přesto se najdou výjimky. Jednou z nich je Lahtaw Zau Raw a jeho čtyři kačinští přátelé. Ano, měli štěstí – dosáhli na jeden z mirkograntů Barmského centra Praha, díky němuž si mohli pronajmout malý podkrovní pokojík a přeměnit ho v polní kuchyni. To nejdůležitější ale do projektu vložili sami: touhu postavit se vlastní nohy. Povedlo se. Jen za první měsíc dokázali v provizorní restauraci uvařit, roznést a především prodat celkem 840 barmských jídel. Z každého “talíře” (porce, mimochodem vynikající, se roznášejí v plastikových sáčcích) si sice nechávají jen pět až deset rupií, tedy něco mezi dvěma a pěti korunami, i tak je ale více než dvoutisícový zisk (v korunách) pro pět lidí mezi uprchlíky něco nevídaného.

Úspěch projektu se navíc velice rychle roznesl po okolí. Lahtaw a jeho kolegové tak již nevaří jen pro jednotlivce. Nudle či polévku si u nich objednávají i pořadatelé konferencí a dokonce Vysoký komisariát pro uprchlíky.

Že se jejich kuchyni daří, ale snadno poznáte i bez toho, aniž by o sobě řekli jediné slovo. Znovunalezená důvěra v sebe sama, tak vzácná mezi lidmi, kteří museli opustit své domovy, jim doslova tryská z očí. Jsou hrdí a mají proč! Už nejsou odkázaní na ostatní, nemusejí čekat, kdo se nad nimi slituje…

Nebýt ale onoho finančního pošťouchnutí, možná by se dnes tvářili úplně jinak. Možná by dnes, stejně jako řada jiných seděli ve tmavém pokoji a se svěšenými rameny čekali, co bude dál.

I proto jsou cílená rozvojová pomoc a mikrogranty tak důležité…

Related Posts:

  • No Related Posts

Život uprchlíka

Indie je zvláštní země. A život v ní není lehký. Pro nikoho. Viděno optikou statistik je Indie druhou nejlidnatější zemí světa. Zemí, která se uchází o titul globální velmoci. Když se jí ale člověk podívá do vnitřností, projde se uličkami Díllí, kde žijí obyčejní Indové, naskytne se mu méně optimistický pohled. Každodenní boj o přežití, trochu bída, trochu beznaděj. A teď do toho přimíchejte stále rostoucí skupinu přistěhovalců, kteří jsou ještě chudší a beznadějnější, než jsou sami Indové. Imigranty, kteří z nejrůznějších důvodů uprchli ze sousední Barmy. Neumí hindsky, jsou sociálně vyloučení, jsou chudí a nepatří ani do tradičního kastovního dělení společnosti. Tyto myšlenky se mi honí hlavou, když se vracím z návštěvy mladé matky, kterou nám představuje šéf Střediska pro čjinské uprchlíky. V malé tmavé místnosti, do které se vchází rovnou z ulice, sedí mladá žena. Na klíně má tři děti. V Barmě si vytrpěla své. Jejího manžela zavřeli do pracovního tábora, ji znásilnili vojáci. Vzala děti a uprchla do Indie. V Díllí žije sama s dětmi a znovu je terčem sexuálního obtěžování. Tentokrát dokonce ze strany indického úředníka, který ji pronásleduje. Bytná zvedá nájem a malé rodině znepříjemňuje život. Jsou prostě jiní, mluví jiným jazykem, vaří jiná jídla, která místním páchnou. Možná je to banální, ale tento příklad zcela přesně ilustruje pozici uprchlíka. Nejchudšího mezi chudými. Indie má své vlastní problémy. Nedokáže se postarat ani o vlastní lidi. O miliony, které spí a žijí na ulicích. Co je pro miliardovou Indii pár desítek tisíc uprchlíků? Mladí mají možná ještě nějakou šanci. Třeba se stane zázrak a postoupí po sociálním žebříku. Třeba se stane zázrak a budou se moci vrátit zpět do země, kterou museli opustit. Jakou naději mají staří lidé? „Nemám tady žádné známé. Ven nevycházím. Celý den trávím zavřená v bytě“, říká sedmdesátiletá paní, která před třemi lety odešla z Barmy s rodinou své dcery. Život uprchlíků je těžký. Těžší než si vlastně dokážeme představit.

Related Posts: