Author Archives: Martin Vlnas

Mezi barmskými uprchlíky

Zkuste si představit mraveniště o rozloze přibližně 1 500 čtverečních kilometrů, tedy oblast jen třikrát větší než Praha. Máte? A teď do ní kromě sebe vměstnejte 19 milionů lidí, kterým nerozumíte ani slovo a kterým vlastně za slovo ani nestojíte.

Vypadáte totiž jinak, než se patří, žijete podle úplně jiných pravidel, než se patří, a navíc nemáte ani vindru, která by vám alespoň na chvíli patřičnou pozornost koupila. Den za dnem tak živoříte jako nejposlednější z posledních na dně kastovního systému. Co naplat, že jste byl doma kněz, podnikatel nebo náboženský vůdce zvyklý vést masy. To tady nikoho nezajímá. Vítejte mezi barmskými uprchlíky v Dillí.

Kudy kam?

Do rodné země se vrátit nemohou. Nic na tom nezměnilo ani nedávné propuštění Aun Schan Su Ťij, ani zdánlivě demokratické volby, které potvrdily jen to, že žádná demokracie se v Barmě nekoná a konat nebude. Generálové pouze se převlékli z nepohodlných uniforem obtěžkaných metály do pečlivě střižených sak. Jinak vše při starém – represe, vězení, pracovní tábory, genocida národnostních menšin.

Stejně trnitá jako cesta domů, je ale i cesta dál. Do Evropy nebo Spojených států. Na legální přesídlení pod hlavičkou Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se čeká roky a vyvolených je i tak jen hrstka. Rodiny s dětmi a vůdcové komunity, u nichž úředníci vycítí šanci na snadnou a bezbolestnou integraci. Neodmítne nikdo, vystřízlivění ale přichází rychle. Lidé, kteří byli zvyklí vést komunitu, často končí u veřejně prospěšných prací, v kuchyních, na stavbách nebo na podpoře. „Své by o tom mohli vyprávět i někteří z přibližně osmi desítek Barmánců, které přijala Česká republika,“ upozorňuje Sabe Soe z Barmského centra Praha. „Děti se navíc přizpůsobují novému světu okolo mnohem rychleji než rodiče. Výsledkem je vzájemné odcizení a mezigenerační problémy,“ dodává Barmánka, kterou osud přivanul do Čech ještě před pádem železné opony. Kromě legální cesty samozřejmě existují i jiné. V přecpaných návěsech kamionů, v podpalubí nebo s falšovanými doklady. Ty ale většinou končí ještě hůře.

Čtěte dál

Related Posts:

Barmské volby: Vhodit, nebo zahodit?

Zítra, 7. listopadu, se Barmánci po dvaceti letech znovu vydají k volebním urnám. Poslední demokratické volby v květnu 1990 přinesly drtivé vítězství Aun Schan Su Ťij a její Národní ligy pro demokracii. Generály ovládaná Státní rada pro obnovení zákonnosti a pořádku však výsledek anulovala. Letos vítězství demokracie neočekává nikdo. Junta si ho pojistila ještě předtím, než dopadne na dno urny první volební lístek. Barmánci přesto vášnivě debatují, zda volby podpořit, nebo bojkotovat.

Shodnout se nemohou ani ti žijící v exilu, kterých je dnes po celém světě rozeseto na pět milionů, nejvíce z nich v Thajsku, Malajsii a Indii. Mezi nejhlasitější stoupence bojkotu patří barmští mniši. Jejich důvěru v postupnou demokratickou transformaci zničila armáda před třemi lety, kdy krvavě potlačila šafránovou revoluci. „Věřili jsme, že můžeme Barmu změnit. Doufali jsme, že vliv, který v zemi máme, dá věci do pohybu,“ svěřuje se mnich U Pyinnyazatwta, před emigrací jeden z vedoucích kláštera v druhém největším barmském městě Mandalay.

Režim byl ale nakonec silnější. Údajně také proto, že proti revoltujícím buddhistickým mnichům nasadil křesťanské vojenské jednotky. Zmáčknout spoušť tak bylo mnohem snazší. Podle oficiálních vládních statistik zemřelo během nepokojů celkem 13 osob, neoficiální čísla ale mluví jinak. Podle nich přišlo o život minimálně třicet mnichů a další desítky civilistů. „Od letošních voleb proto nečekám vůbec nic. A nikdy je neuznám. Jak někdo může mluvit o demokracii, když je řada mých bratrů stále ještě zavřená, když nemůžeme kandidovat, a dokonce ani volit!“ připomíná mnich. Po neúspěchu šafránové revoluce musel U Pyinnyazatwta stejně jako řada jeho kolegů zemi opustit. Dnes přežívá v indickém Dillí mezi hinduisty a převážně křesťanskými barmskými uprchlíky. Buddhistů je tu jen hrstka. Continue reading

Related Posts:

O sebevědomí a hrdosti

O tom, jaký je život barmských uprchlíku v Dillí, už dnes skvěle blogoval Jaromír Marek. Zdejší Barmánci jsou zkrátka odkázáni na pomoc druhých – Indů, kteří mají svých starostí nad hlavu a Barmánci jsou pro ně vlastně jen přítěží, neziskových organizací, které v dnešním světě jen obtížně shánějí finance, a Spojených národů, jež se sice snaží, ale nestíhají. V takovém prostředí se pak dýchá jen těžko…

Jak si můžete vážit sebe sama, když nedokážete uživit vlastní rodinu, když musíte každý večer vyrazit na trh hledat zbytky nebo když nemůžete zvednout ruku proti mužům, kteří vás ošahávají a pokřikují na vás nemravné návrhy? Kde za téhle situace hledat naději, když kolem sebe vidíte jen bídu, beznaděj a zmar?

Přesto se najdou výjimky. Jednou z nich je Lahtaw Zau Raw a jeho čtyři kačinští přátelé. Ano, měli štěstí – dosáhli na jeden z mirkograntů Barmského centra Praha, díky němuž si mohli pronajmout malý podkrovní pokojík a přeměnit ho v polní kuchyni. To nejdůležitější ale do projektu vložili sami: touhu postavit se vlastní nohy. Povedlo se. Jen za první měsíc dokázali v provizorní restauraci uvařit, roznést a především prodat celkem 840 barmských jídel. Z každého “talíře” (porce, mimochodem vynikající, se roznášejí v plastikových sáčcích) si sice nechávají jen pět až deset rupií, tedy něco mezi dvěma a pěti korunami, i tak je ale více než dvoutisícový zisk (v korunách) pro pět lidí mezi uprchlíky něco nevídaného.

Úspěch projektu se navíc velice rychle roznesl po okolí. Lahtaw a jeho kolegové tak již nevaří jen pro jednotlivce. Nudle či polévku si u nich objednávají i pořadatelé konferencí a dokonce Vysoký komisariát pro uprchlíky.

Že se jejich kuchyni daří, ale snadno poznáte i bez toho, aniž by o sobě řekli jediné slovo. Znovunalezená důvěra v sebe sama, tak vzácná mezi lidmi, kteří museli opustit své domovy, jim doslova tryská z očí. Jsou hrdí a mají proč! Už nejsou odkázaní na ostatní, nemusejí čekat, kdo se nad nimi slituje…

Nebýt ale onoho finančního pošťouchnutí, možná by se dnes tvářili úplně jinak. Možná by dnes, stejně jako řada jiných seděli ve tmavém pokoji a se svěšenými rameny čekali, co bude dál.

I proto jsou cílená rozvojová pomoc a mikrogranty tak důležité…

Related Posts:

  • No Related Posts

Dálnice pro humry

Cesta z Prahy do Brna občas připomíná peklo na zemi. Panely, bouračky, zúžení a zase panely. Dvě stě kilometrů pekla na zemi ochucené studenou sekanou U Devíti křížů. V porovnání s cestou z bývalého barmského hlavního města Rangoonu do Mandalay, myanmarského Brünnu, ale nejde o nic jiného, než o procházku rajskou zahradou. Nevyrovnají se jí ani s majoránkou a česnekem promíchané kousky tlející vepřovo-hovězí směsi.

Barmská vláda je totiž řádově o několik stupňů podnikavější než ta naše česká. Zatímco naši politikové a političky o dechberoucích výhodách PPP projektů (Public Private Partnership) jen tlachají, generálové jdoucí po keši jako holubi po flusu už dávno jednají. A jde jim to náramně.

“Takže vy si žádáte kvalitní silnici? Inu proč ne, máte ji mít… Aha, takže my na ni nemáme… Hmm… Tak proč ji necháme postavit soukromníky. To je přece nápad… My budeme spokojení, protože prodáme vyvlastněné pozemky, soukromník bude spokojený, protože se mu na mýtném bohatě vrátí vynaložené prostředky, a lid bude spokojený, protože bude mít po čem jezdit.” Tahle nějak asi uvažovali barmští generálové, když se poprvé sešli nad projektem Rangoon-Mandalay.

Aby junta maximalizovala svůj zisk rozhodla se v souladu se základním pravidlem investičních stratégů co nejvíce diverzifikovat své portfolio. Moudrá to rada. Jenže Barmánci ji dohnali tak trochu ad absurdum. Trasu měřící 577 kilometrů rozdělili na devět úseků. Na výstavbu každého z nich se pak vypsali veřejnou soutěž. Jejím cílem ale nebyla nejnižší cílová cena. Šlo prostě o to, která ze společností zaplatí juntě za daný úsek trasy nejvíc. Úspěch aukce byl fenomenální. Svou díl koláče si ukrojilo hned sedm firem. Dvě pak získaly dokonce dvojitou porci.

Cestou z Rangoonu do Mandalay tak dnes potkáte celkem devět mýtných bran a jedenáct vážicích stanic kontrolujících zda vozidlo nepřesáhlo povolenou hmotnost. Cena za průjezd je sice rozdílná podle typu a váhy vozidla, za mosty, průjezdy municipalitami a vážicími stanicemi ale musejí platit všichni. Samozřejmě každé ze zainteresovaných firem zvlášť. Plně naložený nákladní kamion tak dnes za jednosměrnou cestu zaplatí 300 tisíc kyatů, což je podle oficiálního vládního kurzu, nekecám, 50 tisíc dolarů. Ten ale naštěstí v Barmě nikoho nezajímá (o tom, proč, třeba příště). I tak ale vyjde jedna projížďka na úctyhodných 5779 korun!

Barmánci si mýtné samozřejmě dovolit nemohou. Tedy kromě těch, kteří kamarádí s armádou. A tak po dálnici zkrátka nejezdí. Pro srovnání: V České republice by kamion se čtyřmi a více nápravami zaplatil za jízdu po stejném úseku necelých 4 673 korun. Jasně, rozdíl to není zas tak katastrofální, nezapomeňte však, že průměrný Barmánec si za měsíc vydělá necelých 366 korun, zatímco průměrný Čech korun 23 513. Tedy 64x více…

Cesta po dálnici se tak vyplatí snad jedině tomu šťastlivci, který denně vozí čerstvé humry na ranní tabuli  některému z generálských synků.

Related Posts:

  • No Related Posts

Nějaké léky tu sice máme…

Zkuste si na chvíli představit malou místnost – přibližně 5 krát 3 metry – kterou ve dvou třetinách přetíná tmavý závěs. Teď do ní vměstnejte pracovní stůl, židli, pár nezbytných stoliček a polic. Navrch pak přidejte ještě lehátko, prosklenou skříň plnou lahviček… a hlavně patnáct pacientů všech věkových kategorií – od popotahujících barmánských špuntů až po flegmatické babičky. “Dneska je to ještě dobré, jindy tu lidé sedí na schodech a fronta končí až venku na dešti,” říká mi náš průvodce z Burma Center Delhi.

I tak se mi ale ve špatně osvětlené místnosti nedýchá vůbec dobře. Reflexivně se začínám ošívat a každé hmyzí zabzučení mi připomíná, že jsem ráno na webu četl o zvýšeném počtu nakažení horečkou Dengue. “Taky ti mohlo dojít, že když jdeme navštívit doktora při práci, budou tu nemocní, ne? Co čekáš,” brumlám si pod fousy.

……

Tak tahle nějak, doplněna o moje pocity “zápaďáka”, vypadá jedna z ordinací doktora Tint Swe, stále ještě legitimního poslance demokratického parlamentu z roku 1990. Poslanecké časy už jsou však dávno pryč. Místo saka a kravaty dnes Swe potkáte v bílém doktorském plášti. Na sobě ho měl i při naší odpolední návštěvě. Dříve jsme přijít nemohli. V té samé ordinaci v části oddělené plentou totiž před naším příchodem provedl amputaci prsu. Jak se povedlo zachovat všechno sterilní, nechápu…

Po ní již řešil jen obvyklé případy: riziková těhotenství u mladých dívek – té, kterou jsme potkali v ordinaci, bylo v době početí šestnáct – a sezónní teploty a zažívací problémy u dětí. Ty sice na první pohled nevypadají nijak vážně, mezi barmskými uprchlíky ale mohou končit tragicky. “Nějaké základní léky tu sice máme. Pro všechny ale nevystačí. Cokoliv dražšího je už nad naše síly úplně,” odpovídá Swe na zřejmou otázku. “A co tedy děláte, když lidem pomoci nemůžete?” ptám se.

Doktor Swe jen pokrčí rameny a pousměje se…

Kdyby žil kdekoli jinde, třeba ve Spojených státech nebo v Anglii jako řada jeho kamarádů z poslaneckých lavic, určitě by se měl mnohem lépe. Dokud se však nezmění blbá nálada v Barmě, bude nadějí pro barmské uprchlíky v Západním Dillí.

Related Posts:

  • No Related Posts

Co mají společného volby v Barmě a Cripsy noodles?

Co mají společného nadcházející demokratické volby v Barmě a dnešní Cripsy noodles z vyhlášené a mnohokrát oceněné vegetariánské restaurace v Západním Dillí?

Rozhodně víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Na první pohled vypadá obojí docela lákavě. Trochu nezvykle, ale lákavě.

První sousto vás překvapí. Chvíli si ho válíte po jazyku a přemýšlíte, “co to se ksakru děje”. Nemůžete se rozhodnout, jestli jo, nebo ne. Chutná, nechutná. Nakonec se necháte přesvědčit. Křupavé nudle stejně jako volby pořádané v nedemokratické zemi po dvaceti letech by přece měly dostat šanci. Po nějaké době ale zjistíte, že vám krmě s každým dalším soustem těžkne na jazyku a polyká se čím dál tím hůř. Nepomáhají ani mohutné doušky pramenité vody z úpatí Himalájí. Vnímáte už jen to odporné křupání…

Dozvíte se, že jediná osoba s dostatečně silným mandátem na to, aby sjednotila etnicky a nábožensky rozháranou opozici se voleb nezúčastní ani náhodou, protože  “jsou nespravedlivé a neférové” a její participace (a zmanipulovaná porážka) by posloužila režimu jen jako legitimizační nálepka, kterou by vmetl do tváře remcajícím zahraničním pozorovatelům. “Co pindáte, vždyť i Aung San Suu Kyi se nám přece podepsala? Raději se věnujte vašim problémům. Nás nechte na pokoji! Jsme teď demokracie, víte?”

A přesně to by nepomohlo vůbec ničemu.

Z nudlí stejně jako z voleb tak bude profitovat jedině kuchař (junta) a číšníci a všichni ostatní podržtažkové (lidé ze soukromého sektoru úzce spolupracující s armádou, které volby vynesou do politického nebe). Na prohnilém menu  a celém systému se ale nezmění nic: Zákazníci (běžní obyvatelé Barmy) zapláčou, kuchař a číšníci pak po zavíračce zaskočí na večeři ke konkurenci. Peněz na to budou mít dost. Suma sumárům.  Obojí – jak volby, tak nudle – je zkrátka pěkný humus.

Dnešní poučení na závěr proto zní: Pokud něco na první pohled vypadá lákavě, ještě to neznamená, že se z toho nakonec nepoblijete.

Věřte mi, vím, co říkám. A tím titulem z brněnské politologie to tentokrát opravdu není.

Zítra si povíme něco o dietě…

Related Posts:

Všechno, co jste si přáli vědět (nejen) o barmské ekonomice, ale báli jste se zeptat

Podobný pocit už jsem zažil mnohokrát. Zase jednou přede mnou leží prázdný list papíru. Zase jednou píši první větu jen proto, abych ji za pár vteřin zase smazal a zkusil to z jiného, snad lepšího konce. Tentokrát ale dostane místo poetiky prostor stručné zpravodajské oznámení:

Již brzy se právě sem začnou valit moje zážitky z pracovního výletu do “indické Barmy” nebo možná “barmské Indie”, kam zítra vyrážíme společně se dvěma dalšími kolegy – českými novináři Janem Novákem a Jaromírem Markem, jejichž blogy najdete v seznamu těsně nad tím mým.

Těšte se. Já totiž upřímně věřím, že to bude stát zato…

A nejen pro ta očkování a 95 procentní DEET, postrach indických komárů, který jsem si zakoupil s varováním, že to nejspíše odnesou moje brýle. Jsou totiž z plastu a DEET se s plastem příliš nekamarádí. Přesněji řečeno ho leptá. Na otázku, jak je možné, že je mu schopná odolat lidská kůže, mi paní lékárnice bohužel odpovědět nedokázala. Pokusím se na ni proto odpovědět sám. Stejně jako na to, proč je dnes Barma na míle vzdálená demokracii, nebo proč se vlastně tamní vojenská junta vedená obrýleným Than Šweiem rozhodla 7. listopadu uspořádat všeobecné volby, pátý ze sedmi kroku na cestě za “vytouženou” demokracií, kterou si vytyčil všemocný Národní koncil míru a rozvoje (State Peace and Development Council) v roce 2003.

Do Indie za barmskými uprchlíky a exilovými novináři odjíždím s pocitem, že ne všechno, co se tu objeví, bude příjemné čtení a že opravdová demokracie stále čeká za zavřenými dveřmi. Jenže stát se může cokoliv. Pro příklady přitom vůbec nemusíme chodit daleko. Tak schválně, kolik z vás si bylo o Vánocích roku 1988 jisto, že si za rok budou moci blahopřát v zemi plné revolučních změn?

Štěstí je ale vždy třeba vyjít naproti. A právě to barmští exiloví novináři dělají. Snad se mi podaří přihodit i mou trošku do mlýna.

Přeji vám všem příjemnou dobrou noc.

Related Posts:

  • No Related Posts