Potkal jsem ji v New Delhi. Maličkou babičku se silnými brýlemi na očích. Na vlasech pletenou vlněnou síťku. Přitočila se k nám, protože si nás s někým spletla a začala vyprávět o svém životě. Nebylo to radostné vyprávění. Její manžel pracoval v Barmě jako učitel. Když byl na návštěvě v Rangúnu, přimotal se k protivládní demonstraci a byl zatčen. Ve vězení zemřel. Ona uprchla do Indie. Zůstala v Mizoramu. Ve státě, který s Barmou bezprostředně souvisí. To byl rok 2008. O rok později zachvátilo Mizoram etnicky motivované násilí. Příslušníci převažující národnosti Mizů začali vyhánět etnické menšiny: Čjiny, Lušaje, Barmánce. Stovky domů byly vypáleny, tisíce lidí byly vyhnány ze svých domovů. Mezi nimi i naše maličká paní. Odešla do hlavního města, kde žije barmská komunita. Dvě z jejích pěti děti se ale během etnických čistek ztratily. O dvou svých synech nemá už dva roky zprávu. Neví, jestli vůbec žijí nebo byli dávno zabiti. A život v Delhi? Bez peněz, bez práce, bez pořádného bydlení. V noci chodí sbírat na trh zbytky zeleniny, která už se nehodí k prodeji. To je jediný zdroj její obživy. Je to smutný příběh, jakých není málo. Ptám se, kolik má roků: prý šedesát. Ve věku, kdy je u nás spousta lidí v plné síle, vypadá jako malá, do sebe schoulená babička.
Author Archives: Jaromír Marek
Řešení není
V tkalcovských dílnách pracují hlavně ženy
Celé údolí je plné zvuku tkalcovských stavů. Jsme ve vesnici Zuangtui na předměstí Aizawlu, hlavního města státu Mizoram. Patrové budovy postavené z vlnitého plechu, jsou přilepené k prudkým srázům. Opírají se o dřevěné kůly a vypadají, jako by se každou chvíli měly zhroutit dolů do údolí. Vevnitř se ale pilně pracuje. Za tkalcovskými stavy sedí muži a především ženy. Pod jejich zručnýma rukama vznikají barevné látky. Všichni sem přišli ze sousední Barmy a všichni se do ní také chtějí vrátit. Až si vydělají dostatek peněz. Trochu mi to boří zažité představy o barmských uprchlících, kteří prchají ze země před vojenskou juntou a stávají se politickými emigranty. Tito Barmánci odešli jen za prací. Ani jejich život ale není jednoduchý. Pracovní podmínky nejsou bůhvíjaké, bydlí přímo ve svých dílnách. V koutě nebo přímo mezi stavy mají rozložené madrace, kde spí. Vůči indickým majitelům dílen, pro které pracují, jsou zcela bezmocní. Nemají zdravotní péči, děti nechodí do školy. Kupodivu se ale mohou vrátit zpět do Barmy. Hranice mezi Barmou a Indií nejsou nepropustné. To političtí uprchlíci takovou možnost nemají. Ve státě Mizoram, který s Barmou sousedí, jich ale mnoho nežije. Všichni míří do Díllí, kde tvoří asi třiceti tisícovou komunitu. Především jsou blíž úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). Jen tady mohou aspoň částečně legalizovat svůj pobyt, tady mohou snít svůj sen o přesídlení do jiných zemí. Do USA, Kanady, Austrálie nebo České republiky. Těch šťastných jen ale jen hrstka. Pouhé jedno procento. Na zbytek čekají nuzné vyhlídky na život v nouzi, v ohrožení a nejistotě. Na výběr ale příliš nemají. V eticky složitém prostoru čelí mnoha nebezpečím. V Mizoramu, v indickém státě, který bezprostředně sousedí s Barmou, jsou terčem etnické nenávisti ze strany většinového obyvatelstva, která občas (tak jako před pár lety) vyústí v pogromy. Při pohledu na životní podmínky v Díllí, kde se ztrácejí jako kapka v nekonečném indickém moři, se ale nemohu ubránit skoro kacířské myšlence: nebylo by pro ně přece jen lepší zůstat v podobném kulturním prostření indického severovýchodu? Možná to ale opravdu nejde. Možná jejich situace skutečně nemá řešení.
Related Posts:
Je to vůbec ještě Indie?
Tato otázka mi v mnoha podobách zní hlavou, když procházím ulicemi hlavního města indického státu Mizoram Aizawlu. Místo hinduistických svatyní, případně mešit, kostely. Na jídelním lístku vepřové a, indická božstva snad prominou, dokonce hovězí. I mentalita lidí je zcela odlišná. Místo vášnivého smlouvání a nahánění zákazníků důstojná apatie. Nakonec a především sami obyvatelé Mizoramu jsou zcela jiní. Mizové, Čjinové a Barmánci nemají s Hindy nic společného. Mnohé lze odvodit z pohledu na mapu. Mizoram je jakýsi výběžek indického území vykrojený daleko na východě do Barmy a Bangladéše. Až do letošního ledna patřil mezi takzvaná Zakázaná a chráněná území (Protecte and Restricted Areas) a každý cizinec potřeboval pro vstup speciální povolení. Obstarat je nebylo nijak extrémně obtížné, ale cizinci sem prostě nejezdili. Výmluvně to ilustruje tabule na cizineckém úřadě v Aizawlu. Na nástěnce je pod sebou seznam zemí světa, jejichž občany Mizoram od roku 2000 hostil. U kolonky Česká republika je číslovka dvě. První dva Češi navštívili Mizoram v předloňském roce! Nikdo víc. I zdatnější cestovatelské národy jako Němci nebo Britové se ročně počítají ne v tisících, ale v tuctech. Letos se Mizoram otevřel. Zatím do konce roku. Pak se uvidí. Mizoram se paradoxně stal přístupnější jen pro cizince. Indičtí občané z jiných států sem bez povolení stále nemohou. To má své důvody, ale o tom později. Prozatím stačí jednodušší otázky: jak vypadá stát, který je tak trochu odstřihnutý od světa? Jací lidé a jak tam žijí?
Related Posts:
Jak na to….objektivně!
„Ptala se mě kamarádka z Burmy, koho má volit. Musí vybrat tři zástupce do tří různých zastupitelských orgánů. Koho volit do jednoho z nich, v tom má jasno. Mezi dalšími kandidáty si ale nemůže vybrat. Co jí mám poradit?“, ptá se mladá barmská novinářka Tete a mně dochází, že bavit se s mladými Barmánci o volbách je vlastně složitější, než jsem předpokládal.
„Kolik z vás někdy volilo?“
Odpověď je negativní kroucení hlavou.
„A mělo by cenu říct pár slov o volbách vůbec? Jak vypadají, k čemu vlastně jsou?“
Tentokrát je odpověď pozitivní.
Je to vlastně docela zvláštní situace. Barmští exiloví novináři se připravují na listopadové volby. Jejich internetový server Mizzima bude možná jedním ze zdrojů informací pro novináře z celého světa. Nikdo z těch, kdo budou plnit stránky informačního kanálu přitom vlastně nikdy nevolil a o volbách, jejich průběhu a pravidlech mají všichni vlastně docela vágní představu. Jinak tomu ale ani být nemůže. Vždyť poslední volby se Barmě konaly před dvaceti lety. To jim bylo nanejvýš deset. Je to trochu podobné, jako když se v roce 1990 konaly v Československu první svobodné volby po čtyřiačtyřiceti letech a Češi (a Slováci) dostávali první lekce o tom, jak vypadá předvolební kampaň a jak si vybrat mezi sliby jednotlivých partají. Rozdíl mezi rokem 1990 v Československu a rokem 2010 v Barmě tady ale je. A je veliký. Barmánci se dnes sice znovu chystají na volby, rozhodně to ale nebudou volby svobodné.
„Jak tedy máme o volbách informovat, když naši korespondenti musí v Barmě pracovat tajně? Když víme, že mnohde jsou voliči ovlivňováni, aby volili konkrétní kandidáty….“, ptají se novináři z Mizzimy.
Odpověď není jednoduchá. Jako zpravodaj jsem informoval o volbách v nejrůznějších zemích. Od Černé Hory po Afghánistán. Je ale některá zkušenost platná i v Barmě? Můžzu vůbec něco barmským novinářům poradit? Vždyť i v tomo Afgjánistánu je dnes situace vlastně jednodušší než v Barmě. Pokud si člověk dá trochu pozor a příliš neriskuje, může se po zemi pohybovat více méně bezpečně, může se setkat s kandidáty, voliči i politiky a ptát se. Volby jsou tam sice trochu zfalšované, ale v zásadě svobodné a v zásadě demokratické. Jak tedy informovat o volbách v Barmě? Především objektivně a upřímně. Když se k nějaké informaci nedostanete, kolegové z Mizzimy, tak ji zkrátka mít nebudete. Ale napište o tom. Příběh informace je někdy o popisované realitě vypovídá víc, než informace samotná. To je moje jediná rada.
Related Posts:
Život uprchlíka
Indie je zvláštní země. A život v ní není lehký. Pro nikoho. Viděno optikou statistik je Indie druhou nejlidnatější zemí světa. Zemí, která se uchází o titul globální velmoci. Když se jí ale člověk podívá do vnitřností, projde se uličkami Díllí, kde žijí obyčejní Indové, naskytne se mu méně optimistický pohled. Každodenní boj o přežití, trochu bída, trochu beznaděj. A teď do toho přimíchejte stále rostoucí skupinu přistěhovalců, kteří jsou ještě chudší a beznadějnější, než jsou sami Indové. Imigranty, kteří z nejrůznějších důvodů uprchli ze sousední Barmy. Neumí hindsky, jsou sociálně vyloučení, jsou chudí a nepatří ani do tradičního kastovního dělení společnosti. Tyto myšlenky se mi honí hlavou, když se vracím z návštěvy mladé matky, kterou nám představuje šéf Střediska pro čjinské uprchlíky. V malé tmavé místnosti, do které se vchází rovnou z ulice, sedí mladá žena. Na klíně má tři děti. V Barmě si vytrpěla své. Jejího manžela zavřeli do pracovního tábora, ji znásilnili vojáci. Vzala děti a uprchla do Indie. V Díllí žije sama s dětmi a znovu je terčem sexuálního obtěžování. Tentokrát dokonce ze strany indického úředníka, který ji pronásleduje. Bytná zvedá nájem a malé rodině znepříjemňuje život. Jsou prostě jiní, mluví jiným jazykem, vaří jiná jídla, která místním páchnou. Možná je to banální, ale tento příklad zcela přesně ilustruje pozici uprchlíka. Nejchudšího mezi chudými. Indie má své vlastní problémy. Nedokáže se postarat ani o vlastní lidi. O miliony, které spí a žijí na ulicích. Co je pro miliardovou Indii pár desítek tisíc uprchlíků? Mladí mají možná ještě nějakou šanci. Třeba se stane zázrak a postoupí po sociálním žebříku. Třeba se stane zázrak a budou se moci vrátit zpět do země, kterou museli opustit. Jakou naději mají staří lidé? „Nemám tady žádné známé. Ven nevycházím. Celý den trávím zavřená v bytě“, říká sedmdesátiletá paní, která před třemi lety odešla z Barmy s rodinou své dcery. Život uprchlíků je těžký. Těžší než si vlastně dokážeme představit.
Related Posts:
Lépe býti bloggerem
„Jsem zklamaná“, říká mi Tete, redaktorka burmské exilové agentury Mizzima. „Volala jsem do Barmy, bylo to domluvené, ale jen jsem řekla slovo volby, ten člověk mi hned položil telefon. Měl strach“, říká Tete.
Mizzima je jednou z agentur, které přinášejí zprávy z Barmy a práce jejich reportérů a spolupracovníků mnohdy připomíná dobrodružný film. Jen s tím rozdílem, že v tomto „filmu“ není možné opakovat scény a aktérům hrozí desítky let vězení.
„Používáme mikrokamery ukryté v čepici, maličké fotoaparáty…všechno děláme tajně. Tajně natáčíme, tajně posíláme materiály ven z Barmy“, vysvětluje Soe Myint, šéfredaktor a zakladatel agentury.
Ne vždy se ale podaří zachovat vše v tajnosti a novinářům hrozí odplata ze strany vojenské junty. Mladý muž, který nechce prozradit své jméno, vzpomíná, jak se snažil vyfotografovat podvody, které v roce 2008 provázely referendum o návrhu ústavy.
„Běžel jsem do internetové kavárny a začal posílat fotografie. Za chvíli přišli vojáci a zatkli mě. Ve vězení jsem byl dva týdny. Měl jsem štěstí, nemučili mě a propustili. Namluvil jsem jim, že jsem blogger. Kdyby přišli na to, že jsem novinář, skončil bych ve vězení na dlouhé roky“.
Když se ho ptám, proč takovou nebezpečnou práci dělá, odpoví: „Vojenská junta se k lidem v Burmě chová bezohledně. Chci, aby to věděl celý svět. A to riziko, které je spojené s mojí prací, mně zatím docela přitahuje“, říká mladý novinář.
Není blogger jako blogger.
Related Posts:
Proč Barmáncům chybí dalajláma?
Na první pohled vypadá ulička jako trochu lepší adresa. Když vstoupím do přízemí rodinného domu, místnosti jsou stejně malé a zanedbané jako všude jinde. Tento byt se přece jen liší. Na zdi visí barevná thanka (obraz s výjevy z života Buddhy), ve výklenku stojí Buddhova socha. Na lavici sedí mnich v šafránovém rouchu. Tento dům je totiž improvizovaným klášterem, kam se uchýlila čtveřice mnichů, kteří prchli z Barmy během represí, které postihly především mnišský stav po Šafránové revoluci.
Život buddhistických mnichů má pevná pravidla. Dny tráví v meditacích. Je to jejich služba své komunitě a ta je na oplátku vyživuje. Mniši, kteří skončili tady na předměstí Díllí ale o svoji komunitu přišli.
„Nemáme z čeho platit nájem. Buddhistů je tady málo a sami nemají“, říká mnich.
V Indii jsem byl mnohokrát. Jako reportér zahraničního zpravodajství jsem zároveň mnohokrát psal o Barmě. Nikdy mě ale nedošlo, co mají Barma a Indie společného. Totiž velkou skupinu burmských uprchlíků, kteří žijí v exilu v Díllí. Celý svět zná Dharamsalu s komunitou běženců z Tibetu, nikdo ale neví o Vikas Puri, předměstí hlavního indického města, kde žije přinejmenším stejný počet Barmánců, jako Tibeťanů na severu Indie. Tibeťané mají svého dalajlámu a o jejich osud se stará celý svět. Mám pocit, že o uprchlíky z Barmu, kteří museli odejít ze země, která si s čínským režimem v ničem nezadá, se nestará nikdo. Burmská komunita si přitom v ničem nezadá s tou tibetskou. A problémy, kterým čelí jsou vlastně úplně stejné. Indie má k uprchlíkům poněkud indiferentní vztah. Na svém území je více méně trpí, nic mimořádného ale pro ně nedělá. A tak se uprchlíci, kteří zde žijí v exilu, stávají lidmi druhé kategorie. Nemají pořádné doklady a bez nic si nemohou koupit ani nemovitost nebo začít vlastní byznys, ale dokonce ani legálně koupit telefonní kartu.
Zatímco Tibeťané už jsou v exilu dlouho (přes padesát let) a z jejich středu se rekrutovala střední vrstva, Barmánci jsou v Indii nedlouho a stále patří mezi ty nechudší. Natolik chudé, že neuživí ani své mnichy. (A to nemluvím ani tom, že mnoho Barmánců žijících v exilu se hlásí ke křesťanství). Barmští exulanti nemají svého dalajlámu, jehož každý krok sleduje celý svět. A bez něj budou o své místo na slunci a titulní stránky v médiích bojovat obtížně. Ale jsou tu a svět by to měl zaregistrovat.
Related Posts:
Barmské dilema
Volit či nevolit? To je dilema Barmánců před blížícími se listopadovými volbami. Po mnoha letech se vládnoucí vojenská junta rozhodla umožnit pořádat volby. Všem je ale jasné, že to nebudou volby ani svobodné ani demokratické. Mají tedy Barmánci volit nebo ne? Mám pocit, že nejméně jednou jsem se za vlády jedné strany v Československu zúčastnil voleb. Dělali to všichni. Jistěže můj hlas nic nezměnil, že moje případná neúčast ve volbách by nesrazila na kolena komunistickou vládu. Faktem ale je, že jsem volil a přispěl jsem tak k pravidelné devadesátidevíti procentní volební účasti a devadesátidevíti procentnímu vítězství těch, kdo volby organizovali a zároveň manipulovali. Byla to chyba. Tyto myšlenky mi běží hlavou, když sedím ve střešním bytě dvojice barmských novinářů v indickém Díllí.
„Měli by lidé v Barmě jít k volbám?“, ptá se mě Zarni Mann.
Myslím, že ne. Určitě ne. Pokud nebude zaručen jejich demokratický a transparentní průběh, pokud nebude zajištěna spravedlivá a rovná předvolební kampaň, pokud se nebude ve volné soutěži názorů ucházet o hlasy voličů víc politických subjektů, pokud nebudou do země vpouštěni zahraniční pozorovatelé, aby dohlíželi nad regulérností voleb, potom by Barmánci měli volby bojkotovat a celému světu tak vyslat jasnou zprávu o stavu své země.
