Monthly Archives: September 2010

Devatenáct let bez otce

Tete patří bezesporu mezi nejzvídavější reportéry Mizzimy. Jedenatřicetiletá křesťanka s trojúhelníkovým obličejem je jedna z mála, která v internetové televizi hovoří slušně anglicky. Kromě „vídý“ nebo-li videožurnalistky je také moderátorka. Na otázku jestli má fanoušky překvapí: „před pěti dny mi volal Barmánec Mung Mung žijící ve Spojených státech. Chválil můj projev a čistou výslovnost.“ Sotva to dořekne, zardí se a kulaté tvářičky zčervenají. Rozhodně se jako hvězda necítí.  Tete moderuje týdeník „2010 Election Watch“, který v průměru na internetu sleduje pět set až tisíc diváků. Nejúspěšnější díl z počátku září shlédlo něco málo přes 1800 lidí.  

U společného oběda se jen tak mimoděk zmínila o svém otci. Hre Hlwanovi – seržantu barmské armády, který utekl z Barmy po krvavém masakru v roce 1988. Tehdy vládnoucí junta potlačila masové demonstrace dělníků tím, že do nich střílela. Tete bylo čerstvě devět let. Proč otec uprchl, to pořádně neví. V jejich čjinské rodině se o tom příliš nemluvilo. Zkrátka: „něco jako rodinné tajemství“. Zlom přišel v červnu roku 2007. Po devatenácti letech dostala od rodinného známého zprávu, že její otec žije. A žije v Mizoramu, v indickém svazovém státě na hranici s Barmou. Do té doby jí tátu připomínalo jen pár zažloutlých fotek a matné vzpomínky na dětství.

Prý to nebylo dlouhé rozhodování. Tete opustila na barmské poměry prestižní zaměstnání /reklamní agenturu/ a matce učitelce oznámila, že pojede otce navštívit.  Ke stejnému rozhodnutí dospěli i dva její mladší bratři, v té době jednadvaceti a čtyřiadvacetiletí. Všichni dali mámě sbohem s tím, že za měsíc jsou zpět doma.

K barmánsko-indickým hranicím se dostali vlakem vcelku snadno. Na přechodu hrozilo největší nebezpečí. Trojice se vydávala za Indy žijící v Mizoramu. Celníci v nich nesměli poznat Barmánce. Vše, co připomínalo Barmu muselo pryč. Dokumenty, certifikáty ze školy,  bible v jazyce falam, oblečení, tradiční šperk, knihy, dokonce i flip-flopy museli vyměnit za indické boty. „Nevím přesně který den, ale byl první týden v prosinci, kdy jsme se poprvé v životě ocitli v cizí zemi. Pamatuji si, že bylo těsně po západu slunce a na obzoru se rýsoval vysoký kopec. Celý byl doslova posetý světýlkama z rozsvěcených domů. Fascinoval mně ten pohled. Když jsem se pak otočila zpátky, na barmské straně nesvítilo nic. Byla tam hluboká tma.“

V Mizoramu žije nejpočetnější komunita barmských uprchlíků v Indii. Od nich se Tete dozvěděla, že táta pouhých pět dní před jejich příjezdem odcestoval do Dillí. Záhy si trojice ověřila, že informace se mimo Barmu šíří velice rychle. Její telefonní číslo se dostalo do správných rukou a najednou Tete zazvonil telefon. Po devatenácti letech slyšela hlas svého otce. „Zpočátku jsem vůbec nemohla mluvit. Jen jsem stála jak přibitá, poslouchala ho a brečela. Když jsem se pak zmohla na pár slov, nebyla žádná duchaplná konverzace. Zeptali jsme se navzájem jak se máme. My dobře, on taky dobře. Stále mi opakoval, abychom se vydali za ním do Dillí.“

Na tu cestu prý Tete nezapomene, protože při ní měla snad největší hlad. Ve vlaku nesměli vůbec promluvit, natožpak požádat o jídlo. Kdyby někdo zjistil, že hovoří barmsky a udal je, čekalo by trojici pravděpodobně vězení a následná deportace zpět do země. Což by v Barmě znamenalo ještě delší vězení. Jak kilometry ubíhaly, Tete si během onoho hladového dne a noci uvědomila, že domů se bude vracet velice obtížně. Půjde-li to vůbec.

Dillí přineslo zcela nové zážitky a poznání. „Třeba jsem poprvé v životě viděla demonstraci. Zpočátku mi nešlo do hlavy, proč ten dav lidi mává transparenty, něco křičí a jdou v houfu kamsi. Taky jsem neznala slovo „refugee“ (uprchlík). Když mi máma později volala, řekla jsem, že se máme dobře a táta že pracuje v nějaké firmě, která se jmenuje Refugee Camp.“ Ten nejsilnější zážitek byl ale samozřejmě moment, kdy vlak zastavil na konečné. Otce poznala na zaplněném peróně hned, ale přišel jí starý, sešlý, vrásčitý. Rozhodně ne jako ten na popraskané fotografii. Bratři tátu nepoznali vůbec. Ani nemohli. Byli příliš malí, když odešel. „Kluci stáli v pozoru a dívali se na něj. Nic neříkali, jen ho pozorovali…“

Tady se Tete ve vyprávění zastaví, chvíli se odmlčí a pak povídá: „když o tom tak přemýšlím, stejně ty nejlepší příběhy píše život sám. Žádná televize.“ Sotva to dořekne, zazní ze studia znělka televize Mizzima. To znamená, že má jít moderovat. Moderovat pořad vysílaný Barmánci, o Barmáncích, ale z Indie.

Třiatřicet měsíců uplynulo od chvíle, kdy za sebou Tete nechala onu barmskou tmu. Stále žije se svým otcem, který je nemocný, a bratry v malém bytě nedaleko redakce. S mámou je v pravidelném kontaktu. Tete už ví, že se domů vrátit nemůže. Ví už dobře, co znamená slovo uprchlík /sama jím je/, a také ví, že demonstrace je vlastně hrozně fajn houf lidí, kteří jen využívají svého práva protestovat.  A ví, že být “vídým” je poslání…

Related Posts:

Stripek No.1

Na pár dní se stáváme součástí redakce Mizzimy – internetového časopisu a televize, kterou tvoří Barmánci žijící mimo svůj domov. Obýváme s nimi celé patro slušně vypadající budovy. Tak jako v jakékoliv jiné redakci tu své místo mají reportéři a jejich pomocníci, grafici, kameramani, technici, archivář, finanční kontrolor, překladatel, editor, šéfredaktor,ale pozor – také kuchařka. Vážně. Jedna z místností je kuchyně, druhá jídelna. Každý den spolu všichni přítomní obědvají výborné domácí /myšleno barmské/ jídlo a to u jednoho stolu, aniž by museli opustit redakci. Kdo z vás to má…?

Related Posts:

the week that was

suddenly it’s friday and i haven’t written since monday. we have, however, been on the go quite a bit, visiting various groups around west delhi. i think the score with delhi is 3-2:

delhi:

-the rain got me via mini-floods the day i didn’t wear my rainboots

-that same day i slipped on the stairs at the BCD office and got myself some lovely bruises

-today was suddenly hot and my feet roasted in my rainboots, and my czech colleagues made fun of me all day

reena:

-i’ve mastered the back streets enough to know my way around and even say hi to the same locals i see every day

-i’ve not yet succumbed to delhi belly (knock wood)

but it’s not about me that i should be writing, rather the people i’ve met here. on tuesday we went to the mizzima news agency, one of whose founders is soe myint, who at one point in his ‘activist career’ hijacked a plane from thailand  to india, after having lived on the border as a member of the student army. he now runs mizzima, a burmese exile media agency, in new delhi. they do undercover reports with journalists inside burma, have a news website, and even do a weekly radio drama for soldiers in burma. our three czech journalists – honza, jaromir, and martin – are doing a mutual mentorship program at mizzima. they learn more about burma and how exile media works, and then share tips on their respective areas of reporting – tv, radio, and print/online.

the BCP team left the journalists at mizzima and went to a meeting with the ambassador at the czech embassy. the embassy used to be much bigger, but after the czech and slovak republics split, they basically cut the embassy in half. the ambassador recieved us and asked all about our program here in delhi, including both our microgrants (www.mikrogranty.cz) and the journalists’ mentorship. you may ask: what’s the connection between the czech republic and burma? why does BCP get funding from the czech ministry of foreign affairs? the czech republic has a program called “transitions” – the idea being that the CR went through the transition from totalitarianism to democracy and thus is able to help other countries do the same; burma is a priority country in this program. vaclav havel has also been a long supporter of the free burma movement, and was actually the one who nominated ASSK for the nobel peace prize she received.  we’re lucky to have the czech ambassador coming monday to open our media workshop at the press club of india.

the rest of the week has included visits to different groups that have received microgrants from BCP. these include several women’s unions that teach weaving and sewing so that women can earn a living, and also offer language classes for burmese children; two free medical clinics for refugees; two organizations printing news and literary magazines in ethnic languages, and a group selling burmese fast food as a means of making a living. having heard the stories of many refugees here, i understand why these projects are so important. burmese refugees may have to wait one or two years to get a refugee status determination interview, and while they are waiting they have no right to work, to get healthcare, or to security. while some refugees get jobs with local indian businesses, they are often exploited. it’s not safe for women to walk alone after dark, and some are widows that need to look after their children at home. so having the opportunity to work for a burmese ‘company’ (of course all in the informal economy) or to work from home is essential. To date so far in 2010, there have been 50 documented cases of violence against refugees, with many more going unreported as the police often do little when such cases are reported. one of the groups we visited provides emergency help to people who have been victims of violence, taking someone from an indian (not burmese) NGO with them to the police station to lodge a complaint, and providing funds for medical care at a hospital. the two medical clinics provide a tremendous service but of course lack funds for a sufficient amount of medicine and cannot be open every day of the week.

 all the people from these groups have been so grateful and extended truly heartfelt thanks for the funding they received, in particular those that received their first-ever grant from BCP, and were able to start up a project. it doesn’t really get any better than that.

Related Posts:

Ein Trauma aus dem Wartesaal

Ich sitze in einem Hubschrauber. Während ich schreibe höre ich dicht über mir das scharfe Schnappen der Rotoren in der Abendluft, gleichmäßig, beharrlich, wie um mich wach zu halten. So stelle ich ihn mir vor. Den Flug über die Grenze in der Nacht, in die Berge der Chin. Zurück in die Heimat derjenigen die seit fünf oder zehn Jahren nur in ihren Erinnerungen zurück kehren, in den Erzählungen der Neuankömmlinge. Und selbst hier träumen sie nur davon, weiter voran zu kommen, weg aus dieser Stadt, in der sich Armut mit einem ganz besonderen Ausgeliefertsein vereint.

Was ich mir bei all dem ausgedacht habe, ist nur der Flug im Hubschrauber. Selbst  der Rotor ist überraschend real. Er wirbelt laut und bedrohlich über meinem Kopf, einer der vielen Deckenventilatoren hier in unserer Pension, einem Stück Erste Welt nicht weit von den Slums.

Der Raum, stark erhellt vom Blitz.

Ich habe in meinem umzugsreichen Leben schon so manchen Ärger mit Vermietern erlebt und weiß, wie wichtig es ist, in seinen eigenen vier Wänden  Ruhe zu haben. Umso mehr empören mich diese zwei Fälle von aggressiv keifenden Vermieterinnen, ältere Inderinnen, die beide Tür an Tür mit dem vermieteten Raum wohnen und keinen Besuch für ihre Mieter wünschen. Mieter: Das ist eine junge Witwe, die, ganz wörtlich, sehr viel am eigenen Leib hat erleiden müssen, ich muss nicht berichten was. Sie lebt hier mit drei kleinen Kindern. Sie ist krank, das Gesicht schweißbedeckt. Ihr Raum: Vielleicht zwei mal drei Meter groß, völlig dunkel die Wände, vielleicht von Alter, Ruß oder dergleichen. Die Tür liegt ebenerdig zur schmutzigen Gasse hin. Momentan trennt diese vom Raum nur ein dünner Vorhang.

Die junge Frau wirkt apathisch, nickt auf Fragen, hält eines ihrer Kinder, während ein ganz kleines lustlos auf der Gasse hin und her läuft. Mir fällt auf, dass sie völlig anders als Burmesen nicht lächelt, ja kaum ihre Gesichtszüge bewegt. Hoffentlich wird sie das Lächeln wieder erlernen.

"... und mein Kopf fühlt sich heiß an."

Dann eine kleine Praxis, eine von zweien für burmesische Flüchtlinge,in der riesigen Stadt. Für Flüchtlinge heißt das, dass sie hier nicht tausende von Rupees bezahlen müssen und als Opfer eines Überfalls nicht abgewiesen werden. Hier wird nicht operiert, nur untersucht, Medikamente ausgegeben, Nachbehandlung nach Geburten durchgeführt. Die andere Praxis bietet mehr, bis hin zu Amputationen, aber ebenfalls nur ambulant. Beide behandeln die Flüchtlinge kostenlos. Zu dieser zweiten Praxis nun kommen  um die 15 bis 20 Patienten pro Tag und werden von einer Krankenschwester mit Hilfe einer jungen Übersetzerin versorgt. Die vielen fremdartigen Besucher sind natürlich auch der Vermieterin nicht entgangen, die, als sie uns westliche Besucher sieht, sogleich ihren Kopf zur Praxis hineinsteckt und die Miete von 3000 auf 3500 Rupees erhöht. Das ist besonders schmerzlich, da die Frauen, die sie betreiben, bereits ihr Geld für Medikamente verbraucht haben und auf die findige Idee gekommen ist, einen Laden zu eröffnen, in dem sie selbstgekochtes Essen verkaufen.

Aber wo es kein Recht gibt – und Indien ist für die Flüchtlinge hier ganz offenkundig kein Rechtsstaat – da herrscht das Recht des Stärkeren. Flüchtlinge, die hier mit Sack und Pack und leeren Taschen ankommen, zahlen von vorneherein höhere Preise, für Miete und auch anderswo.

Beim Chin Human Rights Committee erzählt man uns von den Fällen, die sie vertreten. Opfer sind in den meisten Fällen Frauen und junge Mädchen. Die Organisation beschäftigt zwei Frauen, die ihnen zuhören können und versuchen zu helfen, so weit es in der Macht von  Helfern steht, die selbst nur Flüchtlinge sind. Übergriffe, wie etwa dass indische Männer im Vorübergehen den Flüchtlingsfrauen an den Busen greifen, sind so geläufig, dass sie gar nicht erst berichtet oder einzeln erfasst werden. “Welche Kaste hat die indische Gesellschaft für Flüchtlinge vorgesehen?” frage ich mich oft.

Der Weg aus diesem erniedrigenden und entbehrungsreichen Leben führt durch das Zauberwort “Resettlement”: Umsiedlung in ein Drittland, wo es Geld gibt und Flüchtlinge wie menschenwürdig leben können. Resettlement ist für die Flüchtlinge wie ein kühner Traum, in gewisser Hinsicht  ein verheißungsvolles Jenseits. Es entstehen übersteigerte Erwartungen, die kaum erfüllt werden. Der Kulturschock und der Erwartungsdruck an die Verwandten, die es ins “Paradies” geschafft haben, sind enorm. Viele Flüchtlinge vereinsamen im Westen, kommen nicht mit der  regulierten Arbeits- und Nutzlosigkeit zurecht, einige drehen regelrecht durch oder verfallen dem Alkohol. Sie scheitern gewissermaßen, nachdem sie schon die Ziellinie durchlaufen haben.

Von den 7000 burmesischen Flüchtlingen in Delhi werden jedes Jahr nur rund 1% übersiedelt – eine unwahrscheinlich geringe Quote. Mich erinnert es an einen Lottogewinn. Die Zahl der Flüchtlinge steigt dabei rapide, bis zum Jahresende werden es um die 10000 sein. Manche warten nur ein Jahr, manche viele Jahre, und rein rechnerisch dürfte der Großteil der Flüchtlinge für immer warten. Resettlement ist ein magischer Hoffnungsschimmer, ein schmerzlich fernes Ziel, und oft dann eine kalte Dusche. Es ist schwer verständlich, dass diese Menschen, die so viel durchgemacht haben, nun noch enttäuscht werden können. Analphabeten, deren Qualifikation im Reisanbau und primitiver Haushaltsführung besteht, können nun nicht einfach als Landwirt anfangen, wenn sie nicht einmal wissen, wie man einen Linienbus benutzt oder dass Abschlagszahlungen für Strom und Wasser am Jahresende mit den tatsächlichen Kosten verrechnet werden, dass es also keinen Sinn hat, an ihnen zu sparen.

Ich muss sagen, dass mich diese geballte Ladung an Eindrücken aus einem bestürzend verlorenen Teil der Menschheit, der mitten in New Delhi im Incredible India zwischen all dem Lärm und Getöse, der reichen Kultur und den politischen Ambitionen still und schüchtern leidet, ganz extrem mitnimmt. Mir fällt ein, wie man so schön sagt: Es trifft immer die Falschen.

Related Posts:

Život uprchlíka

Indie je zvláštní země. A život v ní není lehký. Pro nikoho. Viděno optikou statistik je Indie druhou nejlidnatější zemí světa. Zemí, která se uchází o titul globální velmoci. Když se jí ale člověk podívá do vnitřností, projde se uličkami Díllí, kde žijí obyčejní Indové, naskytne se mu méně optimistický pohled. Každodenní boj o přežití, trochu bída, trochu beznaděj. A teď do toho přimíchejte stále rostoucí skupinu přistěhovalců, kteří jsou ještě chudší a beznadějnější, než jsou sami Indové. Imigranty, kteří z nejrůznějších důvodů uprchli ze sousední Barmy. Neumí hindsky, jsou sociálně vyloučení, jsou chudí a nepatří ani do tradičního kastovního dělení společnosti. Tyto myšlenky se mi honí hlavou, když se vracím z návštěvy mladé matky, kterou nám představuje šéf Střediska pro čjinské uprchlíky. V malé tmavé místnosti, do které se vchází rovnou z ulice, sedí mladá žena. Na klíně má tři děti. V Barmě si vytrpěla své. Jejího manžela zavřeli do pracovního tábora, ji znásilnili vojáci. Vzala děti a uprchla do Indie. V Díllí žije sama s dětmi a znovu je terčem sexuálního obtěžování. Tentokrát dokonce ze strany indického úředníka, který ji pronásleduje. Bytná zvedá nájem a malé rodině znepříjemňuje život. Jsou prostě jiní, mluví jiným jazykem, vaří jiná jídla, která místním páchnou. Možná je to banální, ale tento příklad zcela přesně ilustruje pozici uprchlíka. Nejchudšího mezi chudými. Indie má své vlastní problémy. Nedokáže se postarat ani o vlastní lidi. O miliony, které spí a žijí na ulicích. Co je pro miliardovou Indii pár desítek tisíc uprchlíků? Mladí mají možná ještě nějakou šanci. Třeba se stane zázrak a postoupí po sociálním žebříku. Třeba se stane zázrak a budou se moci vrátit zpět do země, kterou museli opustit. Jakou naději mají staří lidé? „Nemám tady žádné známé. Ven nevycházím. Celý den trávím zavřená v bytě“, říká sedmdesátiletá paní, která před třemi lety odešla z Barmy s rodinou své dcery. Život uprchlíků je těžký. Těžší než si vlastně dokážeme představit.

Related Posts:

Předání 100 tisíc korun organizaci CHRO

Dne 23. září 2010 jsme předali organizaci Chin Human Rights Organization (CHRO) druhou část peněz osobně během cesty týmu BCP do Dillí. částka v hodnotě 100.078,00 Kč byla směněná do USD v Praze a poté do INR v Dillí.

“Velice si vážíme podpory z české republiky”, prohlásil Plato Vanrung, který zastoupil koordinátora pomoci. Z Dillí budou prostředky převedeny do cca. 2000 km vzdáleného indického státu Mizoram, kde vũbor Chin Public Affairs Committee (CPAC) zastupuje postižené vesnice.

Budeme vás informovat jakmile budeme mít další informace o distribuci pomoci.

Related Posts:

thanaka pro všechny Barmánky a Barmánce

vedle mě všichni píšou jako diví, mí 2 kolegové z Barmského centra Praha a 3 další kolegové novináři. Jsme teď všichni na služební cestě v Dillí a denně navštěvujeme komunity barmských uprchlíků. Každý den jsou tu nové a nové zážitky pro každého z nás …

tak asi také začnu psát, ale přemyslím v jakém jazyce bych to měla vůbec psát … česky? anglicky nebo barmsky?

nakonec jsem si přece jen volila češtinu, tak mi, prosím, promiňte mé případné chyby. :-)

včera se mě jeden z kolegů po zpáteční cestě od školy uprchlických dětí ptal, cože mají ty barmské děti na tváři, nějakou hnědou barvu? Zřejmě nezvyklé malování obličeje! Nevím, jestli jsem mu včera stačila dostatečně odpovědět, ale dnes zkusím odpovědět také vám všem.

děti v Barmě a thanaka

toto malování na tváři je děláno zlatavě bílou pastou tzv. thanaka. Získává se třením vonné kůry stromu Limonia acidissima na zvláště upraveném kulatém plochém kameni s trochou vody.

je to taková přírodní kosmetika pro Barmánce, funguje jako filtr proti slunečnému záření a také hydratuje pleť. Používají to vlastně skoro všichni Barmánci – malí, velcí, mladí, staří, hlavně ženy, ale často také chlapci a muži (ti tak trochu potají, aby prý nevypadali zženštile :-D ).

krásně to vonní a je cenově dostupné pro všechny vrstvy lidí. V Barmě kde je průmyslově vyrobená kosmetika jako jsou krémy s UV filtrem nebo hydratační krémy dostupné jen pro bohatší lidi, thanaka je ideální pro všechny. Koneckonců bez rozdílů na sociální postavení ji používají všichni.

mně právě napadá v této souvislosti slovo svoboda, také krásně voňavá v ideálech a teoreticky dostupná pro všechny lidi. Jen nevím, kdy bude naše milovaná země Barma vonět svobodou. Současné volební plány vojenského režimu bohužel jasně naznačují, že dlouho ještě to nebude. Právě to mě děsí. Nadcházející volby, které se mají mimochodem konat 7. listopadu, budou bez účasti opozičních stran, vůdkyň a vůdců a také bez vůně thanaka. Tak co bude potom???

přála bych všem Barmánkám a Barmáncům, aby si konečně mohli nosit tolik thanaka kolik budou chtít, hlavně u sebe doma v Barmě a ne v nuceném exilu jako je Indie nebo Thajsko, kde máme stovky tisíc až miliónová čísla barmských uprchlíků.
zatím mi to ale zůstává pouze mým zbožným přáním …

Related Posts:

  • No Related Posts

Dálnice pro humry

Cesta z Prahy do Brna občas připomíná peklo na zemi. Panely, bouračky, zúžení a zase panely. Dvě stě kilometrů pekla na zemi ochucené studenou sekanou U Devíti křížů. V porovnání s cestou z bývalého barmského hlavního města Rangoonu do Mandalay, myanmarského Brünnu, ale nejde o nic jiného, než o procházku rajskou zahradou. Nevyrovnají se jí ani s majoránkou a česnekem promíchané kousky tlející vepřovo-hovězí směsi.

Barmská vláda je totiž řádově o několik stupňů podnikavější než ta naše česká. Zatímco naši politikové a političky o dechberoucích výhodách PPP projektů (Public Private Partnership) jen tlachají, generálové jdoucí po keši jako holubi po flusu už dávno jednají. A jde jim to náramně.

“Takže vy si žádáte kvalitní silnici? Inu proč ne, máte ji mít… Aha, takže my na ni nemáme… Hmm… Tak proč ji necháme postavit soukromníky. To je přece nápad… My budeme spokojení, protože prodáme vyvlastněné pozemky, soukromník bude spokojený, protože se mu na mýtném bohatě vrátí vynaložené prostředky, a lid bude spokojený, protože bude mít po čem jezdit.” Tahle nějak asi uvažovali barmští generálové, když se poprvé sešli nad projektem Rangoon-Mandalay.

Aby junta maximalizovala svůj zisk rozhodla se v souladu se základním pravidlem investičních stratégů co nejvíce diverzifikovat své portfolio. Moudrá to rada. Jenže Barmánci ji dohnali tak trochu ad absurdum. Trasu měřící 577 kilometrů rozdělili na devět úseků. Na výstavbu každého z nich se pak vypsali veřejnou soutěž. Jejím cílem ale nebyla nejnižší cílová cena. Šlo prostě o to, která ze společností zaplatí juntě za daný úsek trasy nejvíc. Úspěch aukce byl fenomenální. Svou díl koláče si ukrojilo hned sedm firem. Dvě pak získaly dokonce dvojitou porci.

Cestou z Rangoonu do Mandalay tak dnes potkáte celkem devět mýtných bran a jedenáct vážicích stanic kontrolujících zda vozidlo nepřesáhlo povolenou hmotnost. Cena za průjezd je sice rozdílná podle typu a váhy vozidla, za mosty, průjezdy municipalitami a vážicími stanicemi ale musejí platit všichni. Samozřejmě každé ze zainteresovaných firem zvlášť. Plně naložený nákladní kamion tak dnes za jednosměrnou cestu zaplatí 300 tisíc kyatů, což je podle oficiálního vládního kurzu, nekecám, 50 tisíc dolarů. Ten ale naštěstí v Barmě nikoho nezajímá (o tom, proč, třeba příště). I tak ale vyjde jedna projížďka na úctyhodných 5779 korun!

Barmánci si mýtné samozřejmě dovolit nemohou. Tedy kromě těch, kteří kamarádí s armádou. A tak po dálnici zkrátka nejezdí. Pro srovnání: V České republice by kamion se čtyřmi a více nápravami zaplatil za jízdu po stejném úseku necelých 4 673 korun. Jasně, rozdíl to není zas tak katastrofální, nezapomeňte však, že průměrný Barmánec si za měsíc vydělá necelých 366 korun, zatímco průměrný Čech korun 23 513. Tedy 64x více…

Cesta po dálnici se tak vyplatí snad jedině tomu šťastlivci, který denně vozí čerstvé humry na ranní tabuli  některému z generálských synků.

Related Posts:

  • No Related Posts